Vymeditovaná schizofrenie o jediném „božském Já“ jako učení Jiřího Vacka

Jiří Krutina

Kritický komentář k článku:

https://www.pratelejirihovacka.cz/clanky/nauka—praxe/nejsou-dve-ja.html

Dalším velmi nebezpečným přesvědčením, které hlásá realizátor „božského Já“, je, že prý existuje jenom jedno Já!!!

Dokonce ve svém článku tvrdí, že já světce i vraha je jedno jediné Já!!! Cituji: Nejsou dvě Já, ale pouze jedno jediné Já, ať se jedná o vraha či světce. Hledat jiné, lepší Já, znamená věřit v existenci více Já.!!!!!!

Takže subjektivní kvalita prožívaného jáství vraha, který vraždí druhé a světce, spočívajícího ve své duchovní podstatě, je STEJNÉ podle Jiřího Vacka! Toto přesvědčení má Jiřího Vacka přesvědčovat, že je možné lhát, klamat, manipulovat, sexuálně zneužívat druhé, vraždit, vykořisťovat je, a pokud jsme tím jedním jediným „božským Já“, tak je vše stejné???!!! Co to je za blá-boly a ducha, který toto dokáže tvrdit a ještě vše vydávat za „duchovní nauku“?

Dále se na důkaz tohoto šíleného tvrzení dozvídáme opravdu obdivuhodný argument, který je ale cenný ze symptomatického pohledu celého duševního problému v pozadí této „nauky“: „Záchod ze zlata či socha Boha je vždy jedině zlato. Nejsou dvě zlata.“ A stejně tak je to údajně i s jedním Já, které se někdy chová jako zlé a někdy jako dobré. Pojďme si promeditovat toto tvrzení.

Tak za prvé „záchod ze zlata“ je prostě unikátní „tělo“ zlata s unikátními možnostmi, a tedy i svými unikátními kvalitami, které jako zlato ztělesňuje. Na záchodě ze zlata můžeme vykonat svou potřebu například. To se „sochy Boha“ ze zlata asi těžko můžeme.

Jinými slovy dvě různé a zcela odlišné skutečnosti (záchod a socha Boha), byť jsou manifestací jediného POLE božského vědomí, JSOU SOUČASNĚ každý svým unikátním vědomím a SOU-ČÁSTÍ jediného pole božského vědomí všeho. Prostě nejsou jedno jediné Já, jak Jiří Vacek zcela bez důkazu autoritativně tvrdí. Jsou zcela různými a unikátními individualizacemi jediného božského vědomí, ALE to neznamená, že JSOU JEDNÍM JEDINÝM Já!

Ano, my sami jsme jedním Já, ve smyslu pole cítícího vědomí všech svých prožívaných a zakoušených já, minulých, aktuálních či možných. Jako prožívající já jsme samotným polem cítícího vědomí, všech svých prožívaných já a s nimi spojených těl. Jsme jedno Já, ale v něm je nesčetně já. Tedy není pravdou, že nejsou 2 Já, ale naopak naše vlastní zkušenost nám ukazuje, že je či máme nesčetně já na základě našeho ztotožňování.

Proč by měla myšlenka, že existují i jiná já, být samo „dvojností“, opět uvádí jako zcela autoritativní tvrzení. Bohužel se bude muset nakonec jednou smířit s tím, že existuje nesčetně já, a že dokonce i existují druzí a druhá já a dokonce i skutečně vědomý lidé nežijí TO SAMÉ STEJNÉ Já, ale ví a žijí jako cítící vědomí všech svých já i já druhých, které je současně vědomí všeho, co je a může být.

Konečně střípek na konci tunelu lze slyšet v první části věty, že „Pravé Já je vědomí, jehož středem je podle Jiřího Vacka ale Já jsem (naše bytí).“ Nicméně toto Já, kterým je vědomí samo, nemá nikde „střed“ – ale je nelokálním POLEM, ve kterém se nachází mnoho center svého projevení v různé kvalitě a podobě, mnoho různých já i těl.

Je jedno Já a v něm mohou být různá já – pokud toto ale negujeme, můžeme brzy skončit s nejrůznějšími schizoidními postoji.

Texty Jiřího Vacka je třeba číst nikoliv jako nějaká nezpochybnitelná tvrzení „o něčem“, ale primárně jako manifestaci duše a nitra Jiřího Vacka, jde primárně o řeč jeho duše a jejích obtíží. Celá řeč takových textů je vlastně symptom nevědomosti, která skutečně trápí Jiřího Vacka, je verbalizací jeho vnitřních konfliktů a zacyklených nevědomých přesvědčení.

Jejich stále vyživujícím zdrojem není nějaká „božská inspirace“ ani nějaké poznání, ale vlastní sebe-prožívání autora.

Základní nevědomost spočívá v samotném prožívání a zkušenosti, kterou Jiří Vacek žije. Jiří Vacek přiřadil svému pojmu „božské Já“ svou zkušenost od cítěného těla disociovaného „sebe si vědomého já či já jsem“. Toto disociované já opravdu je rozlišeno od těla a cítění a tělo cítí maximálně když bolí, jindy je tělo jako celek zcela mimo vědomou zkušenost a prožívání takového disociovaného „sebe si vědomého já“.

Z toho plynou mnohá nesprávná přesvědčení týkající se základních otázek toho, co je vědomí, já, tělo, identita, atd. a celá řeč jeho textu se svými zacyklenými tvrzeními.

Současně tato utkvělá představa, že rozlišené já od těla – byť kdovíjak „sebe si vědomé“ je božské Já, je psychóza převlečená – verbalizovaná do „duchovní nauky“ jako cesty k tomuto od těla v podstatě disociovanému „Já“.

Ano pro něj neexistuje jiné – druhé Já, neboť to sebestředné od těla oddělené ego vidí jenom sebe a nikoliv druhé, neboť je nemá jak cítit, když samo necítí ani své tělo. To, že pro něj neexistují druzí jako vyjádření stejného vědomí ve svých unikátních kvalitách, ale pouze jako „objekty“ pro jeho „sebe si vědomé“ rozlišené „Božské Já“, manifestuje celým svým způsobem vztahování.

Naprostý prapůvod této nemoci pak spočívá v narušení vztahu právě s mateřskou sférou vědomí, která je přístupná skrze hlubokou “černou” niternost vědomí tělesného bytí jako celku.

V nauce Jiřího Vacka se zdůrazňuje “že nejsme tělem” a že se musíme od těla “rozlišit”. Na svých seminářích doslova poskytoval instrukce o vytěsnění vědomí “pár centimetrů za hlavu”, abychom byli tzv. “pozorovatelé těla” a své tělo “vodili jako na provázku” – citace slov JV. 

Naopak životní praxe kultivace vědomí nám říká, že jsme si natolik vědomi sebe jako celku, nakolik jsme vědomím svého těla jako celku.

Právě ono Ješuovo “Já jsem” není nic jiného, než vědomí-sebe-a-tělesného-bytí jako celku (átman/džíva), které je současně vědomí-všeho-co-je-a-může-být (Brahman/Šiva).