Smutné smuteční oznámení

Jiří Krutina

V následujícím komentáři se vyjadřuji k obsahu zprávy, komunikovaným tvrzením a jejímu duchu, tak jak jí zveřejnili přátelé Jiřího Vacka. Tedy výhradně z pohledu metafyzických otázek, které nastiňují. Snaha tomuto komentáři dávat jiný smysl, je jen snahou vyhnout se přímé konfrontaci otázek, které toto “smuteční oznámení” “přátel Jiřího Vacka” nastiňuje.

S bolestí v srdci vám oznamujeme, že dne 27. dubna 2021 nás opustil náš milovaný Mistr Jiří Vacek.

Život na zemi v její hmotné úrovni je pouze krátkým časovým úsekem naší existence. Existovali jsme před ním a existujeme i po něm.

Proto bychom jej měli žít převážně s odstupem od jeho dění a s nadhledem i s pochopením, že podstatné je, abychom byli připraveni na život nikoliv po smrti, ale po odložení hmotného těla. Neumíráme my, ale ono. 

***

Nikdo, kdo má hmotné tělo, není zdráv, protože samo hmotné tělo je nejhorší nemoc. Dokonalé zdraví nespočívá ve zdravém těle, ale v existenci bez hmotného těla.

Jiří Vacek

Tak podle tzv. “přátel Jiřího Vacka” nás opustil náš milovaný Mistr Jiří Vacek, ale současně jedním dechem doplňují, že nejdůležitější je příprava na život po odložení těla, které jediné umírá, nikoliv my. Takže Mistr Jiří Vacek vlastně neumřel, umřelo pouze jeho tělo, kterým není a které je “nejhorší nemocí”. Tak tedy, jak nás mohl opustit teda? Nezaměnují tedy ve skutečnosti přátelé Jiřího Vacka jeho samého za tělo, za onu nejhorší nemoc, když tvrdí, jak říkají s bolestí v srdci, že je opustil jejich milovaný? 

V čem spočívá, jak je zvykem autoritativních tvrzení bez důkazů, že tělo je nejhorší nemocí, Jiří Vacek neuvádí. 

V tom, že nám a všem formám bytí a bytostí umožňuje poznávat své božství a naplňovat v něm spočívající tvůrčí potenciál?

V tom, že jako celek je evidentně projevem daleko širší a hlubší inteligence, než naše ego a rozum?

V tom, že tato “nejhorší nemoc” současně Jiřímu Vackovi umožňovala psát své nesčetné popisy svého myšlení a života o tom, jak není tělem a že myslet, že jsme tělem, je nejhorší nevědomost a samo tělo je nejhorší nemocí a odpadnutí od Boha? Jak něco tak doslova “zpropadeného” může současně samo sebe takto nazírat? Není to doslova kosmický vtip? A dodejme trochu bolestivý?

Pokud vše je vědomí ve svém unikátním tvaru a podobě, tak co je na těle za “nejhorší nemoc”?

A zřejmě, onen Bůh, kterému se snažíme dělat “mluvčího”, stvořil “nejhorší nemoc”, neboť my jsme si své tělo asi nestvořili ve svém aktuálním stavu, že? A my jsme povoláni to napravit.

Nezní to tak trochu jako metamorfované fundamentalistické křesťanství o hříšnosti těla a jako důkazu “pádu od Boha” jenom převlečené v aktuální “vědecko-medicínské” rétorice?

A nebo stále hovoříme o své vlastní nemoci – nemoci ve vztahu ke svému tělu, která se jako jeden z jejích symptomů projevuje touto deformovanou interpretací? 

Ano, jakési “hmotné tělo viděné zvnějšku”, které považujete za “tělo”, opravdu “nemáme”, ani nijak “nevlastníme” jako mentální konstrukt “těla viděného zvnějšku jako hmotné”, ale ono – vědomí těla jako celku tvoří součást nás samých, vědomí Já jako celku, kterým jsme, ať se nám to líbí nebo ne.

V celém tvoření není žádná “nemoc”, pouze bytosti bývají nemocné různým nedostatkem vědomí v jeho celistvosti, tedy chceme-li zdraví a svým vnímáním, myšlením a přesvědčeními pak deformujícím způsobem vnímají svět a vztahují se k němu. Taková nemoc pak způsobuje vidění svého těla jako “nejhorší nemoci” a dokonce často bývá mesianistickou duševní strukturou povýšená na soukromé “náboženství”, ve kterém je Bůh viděn v tom, v čem ve své nedostatečnosti vědomí vidíme náhradní spásu. 

Nebytí či nepřítomnost fyzického těla, či jeho aktuální ne-manifestace vůbec, a stejně tak jeho aktuální manifestace vůbec nic neříká o zdraví našeho vědomí, toho, kým jsme. 

Zdraví není spojeno s existencí či neexistencí fyzického těla a jeho světa, ale otázkou nakolik jsme schopni naplňovat svůj tvůrčí potenciál vědomí ve svém vědomí a vztazích v našem životě jako celku. Pokud pozbývá smyslu dále přebývat v určitém světě a těle, přirozeně jej opouštíme, vědomí se od něj naplno odvrací. Částečně to prožíváme ve spánku, v meditativním pohroužení do prostoru “mezi životy” a po odchodu z našeho světa pak natrvalo. 

Takže neumíráme ani my, ale ani nějaké tělo – jeho fyzický rámec dále zůstává v jeho úrovni, ale jeho vědomí, jež je součástí i nás samých, jej postupně opouští. Takže v tomto smyslu nás ani nikdo s kým jsme měli reálný vztah na úrovni duše a vědomí nemůže opustit, pokud jsme jej vnímali jako to, co skutečně je i přes jeho manifestaci v těle.

Dále si myslím, že neexistují nějaké konečné “dokonalosti” typu “dokonalé zdraví”, které je podle Jiřího Vacka existencí bez hmotného těla. To je další zcela neopodstatněné a intelektuálně slabě podložené tvrzení. Stejně jako neexistuje nějaký konečný ultimátní stav “božského Já”, tedy spirituální dokonalosti, neexistuje ani nic podobného v otázce zdraví, kterou nelze brát navíc materialistickým způsobem jako “nepřítomnost potíží a nemocí tělem zakoušené”, ale výhradně jako míru naplnění vědomí dané bytosti, kterým ona je, skrze své vztahy, tělo a světy, ve kterých žije.

Můžeme klidně existovat i bez těla, ve spánku je to běžná zkušenost všech lidí, ale to ještě neříká nic o tom, že jsme proto “dokonale zdraví”. Prostě pokud z nás teče krev a nemůžeme bez pomoci ani na toaletu, tak i když spíme, nebo se dostaneme do transu bez vědomí těla, tak o našem “dokonalém zdraví” to nic neříká. A stejný případ je i okamžik odložení těla, či přesněji konečného odvrácení vědomí z fyzického světa. Pokud jsme byli nemocní, budeme nemocní stále. 

Co když tomu není tak, že by nějaké tělo bylo nemocné a s tím, že jím nejsme, ani není “nejhorší nemocí”, ale že právě my sami, člověk, jeho duše bývá nemocná a jeho primární ne – moc se tvořivým způsobem projevuje v aktuálním těle, ať už z nejrůznějších příčin, se pak přirozenou sómatizovanou řečí projevuje svými nejrůznějšími náhradními fyzickými symptomy, kterým říkáme “nemoci”?

Pokud jsme nemocní tady, jsme nemocní i jinde. Samotná nepřítomnost fyzické manifestace nějakých symptomů, třeba “nádorů rakoviny”, když je třeba odřízneme, prostě neodstraní samotnou “rakovinu” a podobně samotná neexistence fyzického těla, či jeho odstranění jako nejhorší nemoci, neodstraní naší skutečnou nemoc – metafyzickou nemoc nedostatku vědomí, která se samozřejmě i příslušně symptomaticky projevuje svou řečí od slovní formulace vypořádání se skrze slovní interpretaci v podobě tzv. “nauky”, tak samotný fyzický život interpreta, které jsou neoddělitelné právě jako vědomí a tělo samé.

Takový postoj k tělu je schizoidní, neboť jde o postoj k části nám samým  – nazírat své tělo, které zakoušíme ryze subjektivně přímo cítícím způsobem svým vědomím jako “nejhorší nemoc”, míním, není nejvhodnější rámec a kontext.

Co když vědomí a tělo, které zakoušíme přímo jako z nitra cítěné vědomí těla, jsou neoddělitelné, a to ať za současné existence fyzického či jakéhokoliv jiného těla? 

Co když každý stav vědomí odpovídá určitému prožívání tělesnosti, ať už současně má fyzické či jenom nefyzické projevení?

Z celého velmi smutného oznámení vyplývá, že vlastně nejlepší je “nemít to tělo”, onu “nejhorší nemoc”, tedy když prvně dosáhneme osvícení, že “nejsme tělem”. Z této perspektivy se život jeví jako pouhá “příprava na smrt”, s cílem být co nejdříve vyléčen, tedy “nemít tělo”. Zní to trochu jako jakýsi pesimistický “sartrovský” tichý návod k duchovní sebevraždě. 

Navíc silácké abstraktní řeči, jak nejsme tělem, a že to důležitější je, jak jsme se připravili na odchod, zní hezky, ale nezbavují nás nevědomosti, kterou jsme se skrze ně dopouštěli, naopak po smrti i bez existence “hmotného fyzického těla” budeme zakoušet ryze citově-sómatickým způsobem povahu všeho, co jsme odmítali ve svém životě cítit, a to je první vyléčení z nemoci o našem těle a jeho skutečné povaze. 

Určitě v našem celistvém schématu zkušenosti nebude situace tak vyhrocená a konfliktní, postavená na bytí či nebytí těla, kterým tak jako tak jsme, ať si myslíme, co chceme, ani na dosahování nějakého “dokonalého zdraví”. Myslím, že naprosté většině lidí postačí učit se žít zdravý autentický život ve vědomí a těle, ať zde, tak jinde, jak nejlépe umí.

Současně je třeba říci, že Jirka byl součástí určité doby a klimatu, s kterým byl hodně spojen, a tak choval i jeho přesvědčení, která mu bránila v jeho životě otevřít se hlubšímu a širšímu vědomí, a tak sdílený předem zažitý až zažraný předem jasný a daný pohled na tělo, jako hmotné a fyzické tak, jak jej nazírá a pomáhá svým způsobem utvářet medicína a její lékařsko-vědecký pohled, tedy, jak jej vnímá mentální já(/ego) z pohledu “z vnějšku”, jako kdyby v tom těle primárně nežila duše – vědomí sebe určitého člověka!

Co nabídnout trochu jinou perspektivu? Osobně si nemyslím, že Jiří Vacek někoho opustil tím, že se rozhodl natrvalo ve své aktuální inkarnaci stáhnout své vědomí z fyzického světa. Stejně jako nepochybně byl, když spal, tak je i nyní, když odešel. Co když jenom nyní má čas k tomu, aby strávil svou právě skončenou prožívanou životní zkušenost a učil se, co je třeba a vyléčil se, z čeho je třeba? 

Já osobně mu to přeji z celého srdce. Pro mě nikam neodešel, setkávám se s ním i v jiných úrovních vědomí, a mohu zcela autenticky říci, že jeho zdravotní potíže, kterými trpěl, nebyli nemoci z “duchovní pomoci” druhým, jak se utvrzoval ve svém okolí jako součást jeho celkové “vztahové strategie” k druhým, ale že šlo o jeho vlastní léčení – projev léčení jeho duše, které pouze neslyšel a negoval. Šlo o řeč nemoci jeho duše a jeho vztahu k vlastnímu tělu a sobě, která je navíc velmi čitelná. Ve smyslu jeho postoje k tělu a strategii skrývání či negování své nemoci se pak jeví, že “umření jeho těla” bylo pro něj dosažením onoho “dokonalého zdraví”, jak komunikuje koláž přátel Jiřího Vacka z jeho slov. Ve skutečnosti aktuální fyzický stav jeho těla a vztahového prostředí, ve kterém žil vlivem jeho dlouhodobého smýšlení a zaměření pozornosti prostě již dále nemohl poskytovat rámec pro hlubší učení jeho duše, a když postrádá smysl, tak se vědomí plně stáhne do svého širšího pole tělesného vědomí neboli onoho těla-vědomí, jehož je součástí i vědomí fyzických těl, ve kterém se rozvinou všechny negované prožitky spojené s předchozím životem. A ani tam nás neopustí tyto nemoci, které mají na vnější úrovni těla určité zdravotní symptomy a na úrovni duše jim odpovídající nedostatečné rozvinuté kapacity a vnitřní umy či inteligenci širšího vědomí, kterým každý jsme.

Tak v tomto smyslu je třeba říci, že to je největší KLAM, který toto smuteční oznámení komunikuje a je to až nedůstojné Jirky, kterého si i přes nesoulad v základních otázkách života vážím jako člověka, kterého znám více, než tito “přátelé”. Souhlasu netřeba.

Balada o těle, kterým jsme

Jak víš, že máš tělo?

Protože ho vidíš v zrcadle před sebou?

Nebo proto, že je cítíš z nitra?

Je tvé tělo jenom nějakou věcí, kterou sebou nosíš?

Je tvé tělo nějakým objektem podobným, co vidíš v zrcadle nebo v anatomickém atlase?

Nebo je spíše vnější podobou či formou nabývanou tvým vnitřně cítěným já?

A to nikoliv jako nějaká tělesná věc či objekt typu “maso potažené a omezené kůží”, které pouze cítíš z nitra, ale jako z nitra cítěné hranice tvého vědomí?

Není tvé tělo spíše cítěnou vnější podobou či tvarem tvého celkového pole vědomí, kterým aktuálně jsi?

Pokud ano, není tvé tělo esenciálně vědomým-tělem, či tělem-vědomí?

Tedy duševním tělem, které tvaruje tvé pole vědomí, kterým jsi?

A to ať za života fyzického těla, tak bez něj “mezi životy”?