Může být základem vědomí „vědomí sebe“?

Jiří Krutina

Princip vědomí nelze směšovat ani s „bytím“, ani s „jástvím“.

Všechny duchovní filozofie a nauky jsou vyjádřením stavu poznání univerzálního vědomí jejich protagonistů.“

Pratjabhídžna Hridajam (8. sútra)

Neposlouchej toho, kdo mluví ale řeč, která mluví.“

Hérakleitos

Úvod

Esej se zamýšlí nad jazykem výroků některých v současnosti působících duchovních učitelů, komunikujících učení a praxi týkající se „vědomí“, a současně otevírá volný prostor ke sdílení vyvstávajících otázek ve společném dialogu ohledně samotného vědomí jako skutečnosti a pojmu sjednocujícího vědu, náboženství i spiritualitu a esenci života samého.

Žijeme v době naprosté krize lidského vědomí, poznání, kultury a hodnot, kdy převládá nevědomý materialistický světonázor ve svých nesčetných, dnes i takzvaných „jemnohmotných“ variantách. Vyznačuje se zásadním pohledem, který chápe objektivní pozorovaný vesmír či jeho věci a jevy, které zkoumá a pozoruje, včetně mentálních abstrakcí pozorování, za skutečnější než jejich (nemyšleno jako „jim“ patřící ve smyslu genitivu) prvotní, ryze transsubjektivní (jakýkoliv subjekt přesahující) vědomí. Věda navíc podléhá klamu, že lze věci zkoumat nezaujatě jako nezúčastněný, „stranou stojící pozorovatel“. Ve skutečnosti však nelze žádné jevy a věci jenom pozorovat z nezaujatého stanoviska určitého „pozorovatele“ mimo současné přímé účastenství na bytí samotné zkoumané věci či jevu. Podstatou tohoto účastenství je přímé „dotýkání“ se dané skutečnosti, rezonancí s ní jejím prožíváním v neoddělitelně rozlišeném vědomí

Materialistický nevědomý světonázor v souladu se svým objektivizovaným konceptuálním ne-myšlením pak chápe i samotný pojem „vědomí“ v omezeném nepochopení v podobě nevědomosti vázané samotným jazykem. Vědomí je v našem kulturně-civilizačním klimatu obecně chápáno pouze jako „být si vědom něčeho“ či „být si vědom“, „uvědomovat si“, a je spojováno s naší osobní subjektivitou či uvědomováním člověka, tedy jako vlastnost subjektu, já, člověka nebo dokonce mozku.

Lékařská věda chápe vědomí jako protiklad ke stavům takzvaného „bezvědomí či spánku“, v protikladu k „neživému tělu“, kterým není nic jiného než myšlenková abstrakce v podobě objektivizace jevu těla lidských bytostí viděného „z vnějšku“, což je mentální konstrukt — představa jevící se objektivně jako neživá hmota těla, kterou lze řezat, operovat, kuchat, ale vůbec nic neříká o „těle“ jako takovém a podstatě tělesnosti.

Právě omezené chápání vědomí jako závislého na lidském subjektu, či já, či dokonce mozku ve vztahu k neživému tělu, pak vede k šíření další nevědomosti (doslova jako rakovina) v umělé dualitě já a těla, kterou trpí v nesčetných svých projevech právě naše tzv.západní kultura a civilizace. Na to upozornil například japonský filozof Sato Tsuji:

„Je velkou chybou západních filozofů, že nazírají tělo intelektuálně, z vnějšku, jako kdyby nebyl nerozlučně součástí aktivního já.“

Tento nevědecký „oficiální“ názor vědy, který často přejímají i duchovní učitelé tzv. „džňána jógy“ (viz „věda sebe si vědomého vědomí“), pak vede k tomu, že nás někteří duchovní učitelé přesvědčují, že je potřeba, abychom se jako určité já od „tohoto“ těla dokonce „rozlišovali“ či „odtotožňovali“ odvracením pozornosti a jejím přivracením na „sebe sama“ — takzvané vědomí pozorovatele, což je následkem chování přesvědčení duality „vědomého já“ a „nevědomého těla“. Jako kdyby bylo já od těla oddělitelné? A jako by vědomí samo nebylo přirozeně rozlišené — copak je vědomí myšlenky, těla a světa myšlenkou, tělem nebo světem? Co je potřeba je nechat vyvstat samo vědomí plným vědomím svého tělesného bytí jako celku, které zahrnuje prostor kolem nás i v nitru.

Ve skutečnosti je já jako celek vědomím tělesného bytí jako celku, tedy polem pocitového vědomí neboli tím, co nazýváme duší. Tělo je ryze subjektivním pocitovým cítícím tělem duše — tělem pocitového dýchajícího vědomí, tedy tělem či tělesněním vědomí jako takového, které nás věčně zpřítomňuje. Tělo jako objektivní neživá hmota je mentální prefabrikát. To, co nazýváme v běžném hovoru „fyzickým tělem“, není nic jiného než obraz lidské bytosti, jak se nám jeví z vnějšího pohledu. Ze subjektivního pohledu je tělem smyslový orgán naší duše, který končí s hranicí rozsahu a hloubky našeho vědomí toho, co je a může být. Duše, která je tělem vědomí je z principu nesmrtelná. Podstatné je procitnutí duše a návrat do našeho nesmrtelného těla vědomí.

Jak víme, že je přítomno tělo? Protože ho vidíme v zrcadle? Protože ho „máme“? Vždy a výhradně můžeme říci pouze, že je zde přítomno ryze subjektivní pociťování a prožívání svého bytí určitým tělesným způsobem. Základní kapacitou vědomí je tedy pociťování. Podstata tělesnosti je tedy ryze nehmotná a netělesná a spojená se samotným pociťujícím vědomím, naší duší. Tělo je ryze subjektivní tělo, a to jako pociťované a současně cítící tělo v podobě cítícího pole vědomí, které zahrnuje jak sebeprožívání v podobě subjektivního tělesného bytí jako celku z nitra, tak i prostor kolem. Otázce, co je „tělo“ ve vztahu k vědomí, se však budu věnovat samostatně v jiné eseji.

V nauce tantry kašmírského šivaismu bylo vědomí samo chápáno jako prvotní princip, univerzální vědomí a božství, jako vědomí jako takové (cit, samvid, cajtanja apod.), nikoliv pouze jako lidská subjektivita či vlastnost jáství nebo pouhé uvědomování, ale jako prvotní světlo a zdroj v podobě otevřeného neomezeného pole všeho, čeho si můžeme být vědomi. Na to nesmíme při překladu těchto sanskrtských slov zapomínat.

Cítím, že v současné době je nanejvýše naléhavé, abychom se vrátili k původnímu smyslu a současně ZKUŠENOSTNÍMU významu pojmu vědomí jako prvotnímu principu všeho a vycházeli z něj v novém postoji a myšlení k nám samým, druhým lidem a ke světu, a to nejen v univerzální duchovní nauce lidské spirituality, ale ve všech smysluplných oborech lidské tvořivosti, včetně zcela nové vědy. Cítím, že pouze radikální změna myšlení společně se sjednocujícím základem v podobě poprvé v historii lidského myšlení exaktně formulovaném Principu vědomí může přinést lepší nový začátek celé lidské historie, jak jí známe.

Dále se meditativním přezkoumáním zabývám některými tvrzeními a učením o „vědomí“, otevřeně sdílím své pochopení na základě zkušenosti a současně otevírám diskusi a prostor ke sdílení dialogu o pochopení samotného pojmu vědomí jako prvotního principu.

Základ vědomí je vědomí sebe.

Vědomí není prvotně vědomí něčeho, ale sama sebe. Já existuji, jsem si vědom, že existuji, a jsem to Já, kdo existuje. Nejprve zde vždy musí existovat samotné vědomí a teprve pak si může něco uvědomovat, když k tomu přivrátí svou pozornost.“[1]

Výše citované čtyři výroky, které mají představovat výchozí předpoklady filozofie a nauky v současnosti veřejně působícího duchovního učitele, při hlubším meditativním přezkoumání cítím jako projev takzvaného cyklického či zacykleného myšlení, vyjadřujícího stanovisko bytí, nikoliv vědomí, a omezujícího vědomí na vlastnost určitého já. Chtěl bych se s dobrým úmyslem podělit a sdílet svou zkušenost meditativního přezkoumávání výchozích předpokladů této nauky, která je „také“ o „vědomí“, což považuji za nezbytnou součást duchovní praxe a obecného dialogu, nanejvýše důležitého v dnešní době.

Meditativní přezkoumávání našich přesvědčení a chovaných názorů týkajících se skutečnosti, nás samých a jazyka komunikujícího učení za současného hledání rezonance našeho smýšlení v souladu se samotným pociťujícím vědomím je nezbytností, pokud sami usilujeme o nové, širší, hlubší a svobodnější vědomí, které jediné může být zdrojem všeho dobrého pro jednotlivce i společnost a celý svět.

Za zásadní pak považuji otázku samotného vědomí jako prvotního aspektu života jako takového, jeho pochopení a komunikaci jazykem. Vědomí a jazyk od sebe nejsou oddělitelné. Jazyk a myšlení je formulování určitého vědomí do podoby slov.

Spiritualita je věčný trvalý proces učení se duše neboli vz-dělávání (doslova „dělání vz-klíčené z vnitřního poznání“) duše, jak jej chápal „učitel národů“ Jan Ámos Komenský. Neexistuje „poznání“ jako určitá „věc“, které lze „dosáhnout“, nebo určité „hotové“ absolutní poznání nebo určité statické bytí či stav jako určité konečné „osvícení“ či „sjednocení s Bohem“, ale můžeme žít v módu věčně nového živého poznání — poznávání a učení se své poznání lépe komunikovat a sdělovat. Jazyk je tím, čím překládáme své bytí v jeho manifestování včetně toho, co říkáme, píšeme, jak jednáme apod. Komunikujeme a vyzařujeme takové vědomí, jaké ztělesňujeme a vyjadřujeme svým jazykem a my sami jsem součástí širšího vědomí, které nás i vše co je i může být, Mluví.

Náš jazyk mluví sám o sobě nezávisle na tom, co jím chceme říci. Pokud jazyk používáme uměle jako nástroj určitého „já“, které myslí „o něčem“, používáme jazyk neautentickým způsobem. Pak sice můžeme „mít své pravdy“ a své ideologie, ale nevedeme dialog vedoucí k odhalování stále hlubšího vědomí, a tedy pravdivosti. Přitom nejvyšší duchovní hodnotou či principem tzv. věčné filozofie je právě Pravdivost, která vyvstává jenom z Dia-logu, tedy naslouchání sdíleného vnitřního Slova.

[1] http://www.pratelejirihovacka.cz/clanky/nauka—praxe/zaklad-vedomi-je-vedomi-sebe.html

[2] http://www.pratelejirihovacka.cz/clanky/listarna/dalsi-dotazy.html