Jirko, vše je naprosto dobře, i když si to někdy špatně interpretujeme

Jiří Krutina

Rozloučení s Jiřím Vackem

“Špatně, vše je špatně”

Během našeho výzkumného pobytu v Peru nás kontaktovala Evina maminka, Miluška, s tím, že s jejím otcem Jirkou je to vážné a že ona už je takřka vyčerpaná starostí o něj, neboť vyžaduje stálou péči, včetně noci. Během jedné z ceremonií jsem jej i vnímal a získal jasné přesvědčení, že odchází. Po posouzení celé situace a volání Milušky “o pomoc” jsme se rozhodli s Evou vrátit nejbližším možným letem zpět, takřka o celý měsíc dříve, abychom byli Milušce i Jirkovi případně po ruce, byť jsme věděli, že je o ně jinak postaráno jeho uctívateli a přáteli. Nicméně v období jeho odchodu jsme cítili za potřebné být s ním ve spojení a případně pomoci Evině mámě. Po návratu jsme v povinné karanténě, přestože máme za sebou několik testů s negativními výsledky. Při minulé návštěvě u našich jsme se nesměli Jirky při rozloučení ani dotknout, když je prý tady ta infekce, tak jsme respektovali jejich způsob “sterilního” života. 

Když jsme se vrátili do Prahy, podíval jsem se 26.4.2021 na Jirkovy poslední články na jeho webu nazvaném www.pratelejirihovacka.cz, které nejvíce hovoří o jeho zdraví. Upoutal mě, mezi typickými dopisy uctívatelů, jak “bez Mistra jsme nic”, poslední článek o nauce, který zněl pesimisticky “Špatně, vše je špatně“, zde:

(https://www.pratelejirihovacka.cz/clanky/nauka—praxe/spatne–vse-je-spatne.html).

To znělo vážně, a tak jsem promeditoval jeho ducha. Současně se z toho stal hluboký meditativní dialog s Jirkou samým, trval celou noc, kdy jsem současně psal svůj komentář, o kterém jsem začal tušit, že bude i závěrečným rozloučením s Jirkou Vackem. Druhý den, 27.4. 2021, asi v 10:30 zemřel, jak nám oznámila Miluška.

Tak co je tedy ono “vše špatně”?

Jiří Vacek se rád ve svých mentálních úvahách odkazuje na “nejvyšší duchy všech náboženství”, ke kterým se i přirovnává. Co tím míní, sice není zřejmé, neboť většina z těch osob, kterými se zaštiťuje, kromě tvrzení, že naše podstata je božská, učila něco zcela jiného než on.

Nicméně lze souhlasit s jeho úvodním sdělením v posledním článku o nauce z jeho webu Špatně, vše je špatně (https://www.pratelejirihovacka.cz/clanky/nauka—praxe/spatne–vse-je-spatne.html), že naše podstata i původ je “božský” ve smyslu, že naší podstatou je “božské” vědomí všeho co je a může být, které je věčně přítomným zdrojem všeho, všech forem bytí a bytostí a jejich světů, včetně nás samých a kde vše je unikátní součástí a podobou tohoto jediného, chceme-li božského vědomí, či v tomto smyslu Boha. Bůh není žádnou “bytostí” ani žádnou podobou “bytí”, které “má” vědomí či “má” “božské vědomí, ale je jím vědomí samé – vědomí jako takové.

Plně platí Ješuovo/Ježíšovo, pravím vám bohové jste, neboť každý člověk i všechny podoby bytí a bytostí jsou podstatně unikátní podobou tohoto vědomí celku, tedy “bohem” svým způsobem v malém, dodejme, neboť není stejné vědomí ztělesňující se jako lidská bytost, zvíře, rostliny, či minerály. Dále říká, nemějte jiných bohů před sebou než vědomí svého bytí jako celku, onoho “Já jsem”. 

Nicméně jednou věcí je tato myšlenka odpovídající pravdě, ale zcela jinou věcí je pak, jak tuto myšlenku žijeme v naší zkušenosti a chápeme ve svém vlastním životě a prožívání.

S čím ale je nutné kriticky polemizovat je ničím neopodstatněné tvrzení, že základní nevědomost či problém “lidstva” údajně spočívá v přijaté nepravdě, cituji:

Lidstvo jako celek je vedeno nepravdou „já jsem tělem“ místo pravdou „Já jsem božský Duch“ a slouží plně a bez pochyb této lži o naší hmotné podstatě. 

Základním obratem je pochopení věčné a nevyvratitelné pravdy: „Nejsem tělo, ale vědomí Já jsem, které tělo oživuje.“ Jelikož v současné době většina lidstva propadla lži o naší totožnosti s hmotným tělem, není naděje na lepší svět, dokud nepochopíme obludnost této lži. Ta nás nutí chovat se jako tělesná bytost, ač jsme ryzím Duchem, vědomím Já jsem.

Výše uvedené tvrzení zcela autoritativně vyvstává v explicitně nevyřčeném přijatém předpokladu, že zásadní spirituální otázkou je, “zda jsme či nejsme tělem”, či “zda jsme či nejsme “božským duchem”, tedy otázka, zda jsme tím či oním, v tomto případě “tělem” či “božským duchem”. Dále není jasné, jak je míněn závěr věty “…a slouží plně a bez pochyb této lži o naší hmotné podstatě.”, tedy co je vlastně lež? To, že máme nebo nemáme “hmotnou podstatu” tedy? Navíc evidentně nějakou “hmotnou” podstatu máme – otázkou je, jak vnímáme tuto “hmotu”.

Navíc v druhé části tvrzení, se říká, že jsem oním “Já jsem”, které tělo oživuje, což poukazuje na dvě různé protikladné skutečnosti v naší celkové zkušenosti: jakési božské “Já jsem” a pak “hmotné tělo”, které je tím Já jsem jaksi “oživováno”. Ve skutečnosti oním “Já jsem” je ale celkové vědomí sebe (já) a vědomí našeho bytí(jsem) jako celku. Naše bytí je ryze tělesné a subjektivně prožívané, ať tělo má jakoukoli povahu, fyzickou i ne-fyzickou a tvoří součást vědomí nás samých jako celku.

Lze souhlasit, že lidstvo propadá mnohým lžím, otázkou je, které jsou ty primární, které nám zabraňují poznání sebe jako samo vědomí.

Nespočívá spíš primární nevědomost v přímém zakoušení vědomí těla jako takového než v myšlence, zda jsme nebo nejsme něčím, co označujeme za “hmotné z vnějšku viděné tělo” bez ducha?

Není spíš skutečným problémem většiny lidstva přivlastňování si vědomí svým já (egem), tedy omezení vědomí na ego a z toho plynoucí zúžené a omezené vnímání, včetně vnímání těla pouze z jeho mentálně-interpretační úrovně, která se projevuje typickým duálním verbalizovaným ne-myšlením, neboli kupením duálních konceptů bez odkazů k přímo prožívatelné zkušenosti, mající svou existenci jenom jako mentální konstrukty, které jsou symptomy právě našeho zúženého a omezeného vědomí a s tím spojeného omezeného vnímání skutečnosti, jako je třeba “tělo”?

Například jeden z učitelů, kterého jmenuješ na svém webu, Abhinavagupta, jasně hovoří právě o této kořenové nevědomosti a primárním nedostatku vědomí daných skutečností samého jako  o skutečné příčině všeho, co můžeme označovat za “špatné”, nikoliv zda jsme tím, či oním.

Není přece až příliš evidentní známkou předčasného “myšlení”, tvrzení “že něco jsme nebo nejsme”, když prvně pořádně neřekneme, co míníme tím, co jsme nebo nejsme? Copak to, co je ono “tělo”, je tak jasné, či předem dané? Přece interpretace toho, jak vnímáme tělo – tedy CO TĚLO vlastně jest, než můžeme říci, zda jím jsme či nejsme a zda je to vůbec v protikladu k již předem vylučující otázce, “jsme buď tím či oním”, a v neposlední řadě, hlavně “jak?”, je přece zásadní zkušenostní otázkou, ne? 

Není právě toto spirituální meditativní uplatnění rozlišování tzv. dotazování, známém na východě jako “vičára” někdy “átma-vičára”?

Neučí naopak skuteční duchovní učitelé, že naše prvotní či kořenová nevědomost spočívá právě v oblasti samotného vědomí, které si přivlastňujeme svým já (viz umělý koncept Jiřího Vacka, “sebe si vědomé vědomí”) odrážející se v našich mentálních nevědomých konceptech o skutečnosti o já a o těle?

A to stačí opravdu přijmout myšlenku “nejsem tělem”, aniž bychom skutečně přímo věděli, co je tělem zkušenostně, a že jsme tedy “božským duchem” a začít se podle toho tak chovat, abychom získali poznání? Skutečně?

A jak si tento rozpor pak vysvětlit v přímé denní zkušenosti, když na jedné straně tvrdíš, že nejsi tělem, ale božským duchem, ale přitom starost o tvé potřeby vlivem tvého zdraví vyžadují zejména přímou fyzickou, chceš-li tělesnou intervenci od druhých a pomoc při základních potřebách? 

Opravdu, ani ve světle těchto přímých zkušeností, ti nepřijde tvé tvrzení v přímém rozporu s prožívanou zkušeností? 

Kdybychom nebyli těly, tak jak by nám mohli druzí pomoci v těchto okamžicích? A nebo jak bychom my mohli zase pomáhat druhým, když říkáš, že z tebe “druzí čerpají duchovní pomoc”?

Přitom současně to nemusí být vůbec v jakémkoliv rozporu, že jsme současně součástí neomezeného vědomí jako jeho individuální cítící pole, tedy že naší podstatou je samo vědomí.

Tvrzení, že “nejsme tělem”, je zcela neopodstatněné a v celém kontextu, ve kterém toto tvrzení vzniklo, má snad jediný cíl, a to schovat před egem jeho lež, spočívající v tom, že tělo samé je naopak živým důkazem vědomí jako celku, kterým opravdu jsme, nezávisle na tom, jaké myšlenky přijmeme za skutečnost.

Tělem tedy evidentně jsme a jsi jím i ty, Jirko. Jinak bys nemohl ani přijímat pomoc od druhých tělesných bytostí a oni od tebe, nebo se jenom vztahovat. A to se evidentně děje. A to sama těla mohou i nemusí mít současně i fyzickou manifestaci, ale i tato těla cítíme a jsou součástí výhradně ne-fyzického pole tělesného vědomí. 

Kdybychom nebyli tělem, tak ani nemůžeš mluvit a psát o tom, jak “tělem nejsme”. Skutečnou otázkou je, jak svou tělesnost prožíváme, tedy náš vztah k tělu neboli rozhoduje naše vědomí těla jako takového. Pokud tělesnou zkušenost vytěsníme ze svého vnímání s postojem “že jí nejsme”, abychom dosáhli nějaké “transcendentní” Já jsem, tak jedině omezujeme své vědomí sebe a svého bytí jako celku.

Kdybych tě nenazíral jako tělesnou bytost, a že nejsi tělem a žádné snažení v tomto světě nemá smysl, jak hlásáš, tak bych tě Jirko nevozil takřka každý den do Krče na ozařování s rakovinou a jinam po nemocnicích.

Přestat si lhát a udržovat se tak v přesvědčení, které nám brání zakoušet skutečnost vědomí jaká je, zbavenou náboženských dogmat a duálního pouze konceptuálního myšlení, vyžaduje upřímnost, která se mimo jiné v intelektuální rovině vyznačuje jakousi “poctivostí”. Tvrdit tedy druhým své vlastní lži a uvrhovat tak maličké a hledající, kteří tě vnímají jako autoritu, do stejných pastí nevědomosti, je špatné a vím, že už to také cítíš. A právě nyní máš nejlepší možnost sám procítit svá přesvědčení a myšlenkovou tvorbu.

Co když za výhradním zaměřením směrem do světa a hledání naplnění v něm, které Jiří Vacek považuje za onen “špatný stav lidstva”, není ani tak myšlenka, zda jsme nebo nejsme tělem, ale prostě projev právě omezeného vědomí na naše pouze prožívané, zakoušené já (ego) a z něj omezené čistě interpretační duální vnímání a myšlení, včetně našeho těla?

Pokud chápeme tělo ryze materialisticky – jako kus hmoty dočasně “oživované” vědomím, pokud vidíme těla druhých “pohledem z vnějšku” z ega a jak je popisuje věda se svou medicínou, a nikoliv ryze zkušenostně jako ryze z nitra cítěné tělo, či subjektivní tělo, pak hovoříme o pouhých konceptech, nikoliv o “těle” jako takovém či o těle skutečném, jak jej skutečně můžeme přímo vnímat a cítit. 

Své “hmotné tělo”, kterým skutečně nejsme, vidíme pouze z omezeného vědomí a omezeného interpretačního vnímání, které je spojeno s duálním jazykem, ve kterém je přímo vetkaná základní nevědomost v oblasti vědomí. A ta je primární kořenovou nevědomostí.

Proto pro komunikaci vědomí je nutné i rozšířit vědomí našeho myšlení a používání jazyka (tedy své vědomí těla) v souladu s přímo prožívanou skutečností vědomí samého. Jenom odtud může vyvstat řeč komunikující samo vědomí a nikoliv řeč pouze dokola omílající duální koncepty postavené na otázce, zda něčím jsme či nejsme. To je otázka čistě zkušenostní – jsme tím, s čím se aktuálně ztotožňujeme a v jakém rozsahu a hloubce vědomí spočíváme či které ztělesňujeme, nezávisle na tom, co si myslíme, zda jsme nebo nejsme.

V naprostém rozporu s tímto tvrzením jsem naopak, Jirko, přesvědčen, že lidstvo jako celek spíše trpí nevědomostí v otázce samotného těla jako takového, jako druhé zásadní otázce po prvotní nevědomosti v otázce samotného vědomí. Verbální zkušenostní odpověď je stručná: “tělo je vědomí” – ohraničené celkové pole unikátní harmonie nejrůznějších kvalit fyzických i nefyzických. To, co nazýváme tělem, není nic jiného než ohraničeným, což neznamená nutně odděleným, polem cítícího tělesného vědomí – tedy tělem-vědomí. Není přece každého přirozenou zkušeností, že primární vjem, který prožíváme, je přece vjem naší přímo prožívané tělesnosti, přímo cítícím způsobem “z nitra”, a toho, jak my sami se vůči němu prožíváme? Kde je přítomno nějaké “hmotné tělo”, kterým nejsem jinak, než jako mentální představa?

Bohužel, individuálně i jako lidstvo samé, jsme si běžně jenom málo skutečně vědomi svého těla a s ním spojených zkušenostních prostorů jako celku. Jenom výjimečně plně prožíváme vědomí sebe a těla jako celku. U člověka v našem klimatu je jeho vědomí omezeno převážně na hlavu a v ní bodově soustředěno a zcela odpojeno od dolní části trupu a nohou. Často či spíše takřka neustále svá těla necítíme, nejsme si jich plně vědomi, místo toho své vědomí necháváme projektovat do mentálních drah a duševní odtělesněné aktivity, a svá těla cítíme a věnujeme jim pozornost jenom tehdy, když nás třeba bolí a jsme nemocní. 

Jak moc právě nyní cítíme a jsme vědomím svého z nitra cítěného těla jako celku od vrcholu hlavy po dotek s podlahou z nitra a z vnějšku jako povrch svého neomezeného pole vědomí, kterým jsme? 

Jak moc cítíme své tělo jako celek a jako povrch našeho celotělesného cítícího vědomí? 

Rozpoznáváš, že samo vědomí přímo cítěného těla není nic tělesného, ale podstatně neomezeným polem cítícího vědomí tebe samého? Navíc soupodstatné s neomezeným vědomím všeho, co je a může být (átman je brahman, džíva je Šiva)? 

To, co lidstvu obecně chybí, je primárně nedostatek vědomí, vědomí nás samých, tedy vědomí-sebe a vědomí-těla jako takového tvořící zkušenostní celek, což je právě ono Ježíšovo Já(vědomí)jsem(tělesné bytí včetně prostoru vně a jeho niternosti jako celek, z nitra prožívaný). To, co jistě lidstvo potřebuje, nejsou další duální koncepty, ale přímé pochopení, že vše včetně svého těla zakoušíme a vnímáme, a tedy o něm víme výhradně subjektivně, tedy vždy “z nitra”, jinými slovy – skrze samo cítící vědomí sebe a těla, kterým jsme, jež cítí každé naše já i tělo a každou jeho z nitra cítěnou podobu, ať fyzickou nebo nefyzickou v tomto či jiných světech.

Navíc já a tělo jsou neoddělitelné, tvoří celek, ono “já jsem” a současně platí, že jsme natolik svým vědomím sebe, nakolik jsme si vědomi těla jako celku. V tomto smyslu vybízení k rozlišení “sebe” od “těla” je ve skutečnosti, Jirko, z principu ne-uskutečnitelné jinak než disociací vědomí. K rozpoznání skutečnosti, že vědomí přímo cítěné tělesnosti jako celku není žádným tělem, ani na tělo omezené, ale samotným z principu tělem neomezeným polem vědomí, není potřeba nic jako “rozlišit sebe” a pak na něj “obrátit pozornost”.

Je třeba si jenom připustit a uvědomit, že prostě koncept “těla viděného z vnějšku materialistickou vědou” nemá žádnou hodnotu ve skutečné spirituální vědě a praktické zkušenostní nauce, pokud nechceme upadnout do uctívatelského kultu “božského Já”, které není tělem.

Tělo je hmotné jenom v tom smyslu, když chápeme a vnímáme, že jeho “hmotou” jsou samotné tělesné kvality a potenciály samotného vědomí, které se ztělesňuje.

Daleko důležitější, než odmítnutí myšlenky “jsem tělo” a přijetí myšlenky “jsem božský duch”, je kultivace přímé meditativní zkušenostní vědomí těla a nás samých jako celku, a to okamžik po okamžiku, kdy si snadno zkušenostně ověříme, že vědomí přímo prožívaného těla ve skutečnosti není žádným “hmotným tělem”, kterým nejsme, ale je polem tělesného cítícího vědomí neomezeného “kůží organismu”, kterým jsme.  Je to právě – přesně OPAČNĚ, než celý život, Jirko, učíš. Současně platí, že jsme si natolik vědomi sebe sama, nakolik jsme si vědomi i svého těla jako celku. To nás osvobozuje od nevědomého omezení na cokoliv pouze uvědomovaného či zakoušeného, tedy na jakékoliv já i jakékoliv tělo.

Současně pochopení, že tělo je ryze subjektivně prožívatelné, a tak i poznávatelné, vede teprve ke skutečnému pochopení, v čem spočívá návrat do naší božské podstaty. Ten prvně vyžaduje plný návrat našeho vědomí do těla a skrze něj do plného celistvého vědomí nás samých, do onoho Království božího, které zahrnuje primárně vědomí těla jako celku i vše v jeho nitru i kolem, jak hovoří Ježíš ústy Tomáše: “Království je ve vás i kolem vás.” 

Nicméně nezávisle na tom, jak intelektuálně slabé je tvrzení “že nejsme tělem”, je přece jenom jistou řečí “ducha”, který skrze nauku Jiřího Vacka a něj samého – byť se snaží negovat, že je tímto tělem, které jí formuluje, mluví. 

Ve skutečnosti v tomto myšlení mezi oním “jsme tělem” a “jsme božským duchem” panoval konflikt, zkušenostní rozpor, a tak jsi ve svém učení tyto dvě skutečnosti postavil proti sobě jako vzájemně se předem vylučující a v konfliktu. Možná zůstalo zcela nepovšimnuto vědomí, že být božským duchem či vědomím, není a nemůže být v rozporu s tím, že jsme současně i tělem. Pro přímou zkušenost vědomí a jeho vnitřní logiku platí: “i to, i to a nejen to a nejen to” a nikoliv jenom “buď to nebo to”. To zásadní je samotný VZTAH mezi vědomím a jeho tělem či tělesnými podobami obecně, a ty nemusí být jenom fyzické jako jsou naše lidská těla. 

Jirko, ty jsi nebyl nemocný svými zdravotními symptomy, kterými jsi trpěl a byl odkázán na intenzivní tělesnou pomoc druhých – ty byly naopak snahou tvé duše tě léčit a vyléčit z tvé nevědomosti a nezdravých a nemocných VZTAHŮ k tobě samému, tvému tělu a skrze ně vztahů k druhým lidem. Tvá nemoc spočívala v hlubokém traumatickém vztahu k tvému vlastnímu bytí, tělu, tělesnému životu, tedy k ženské stránce tvého bytí, která tvořila základní podpis a tón tvého života. JÁ (vědomí našeho bytí jako celku) – JSEM (tělesné bytí vědomí, kterým jsme) jsou neoddělitelné různé aspekty vědomí nás samých jako celku, to není nějaký “stav” “Já jsem”. Tělo je posvátný orgán, prostředek a chrám duše, místem, kde se naše vědomí a v něm spočívající z principu nevyčerpatelná tvořivost manifestuje a zpřítomňuje. Pokud tuto oblast vědomí negujeme ve své zkušenosti, je nám to dovoleno jenom během života ve fyzickém těle, kdy se naše negace těla, jeho emočního prožívání manifestuje náhradním způsobem v podobě symptomů těla, ale v posmrtných mezistavech se jako dostředivý tah záře vědomí projeví ve své plné síle a začne být hlavní řídící silou v našich posmrtných zkušenostech.

Nelze na jedné straně hovořit o nutnosti “milování Boha” všude a ve všem a současně hlásat, že “tělo je od Boha odpadlý kus zmrzlé hmoty”, nebo, že je projevem našeho “pádu od Boha” a podobné náboženské povídačky. To necítíš ten schizoidní postoj v pozadí takových tvrzení? 

Naše fyzická těla, jejich doslova tíhu či lehkost bytí doslova subjektivně cítíme a prožíváme a sebe vůči nim. A toto cítěné subjektivní tělo je něčím, čím jsme a co je oním “šestým smyslem” či orgánem duše jako takové, cítícím pole vědomí sebe a těla, kterým jsme.

Co když tělo směrem z nitra na venek není ničím jiným než naším orgánem duše či povrchem našeho vědomí, kterým vnímáme a trávíme svou životní zkušenost?

Co když tělo, jak jej vnímáme ve světle svého vědomí, i například těla druhých lidí, je vnějším obrazem či tváří duše, celkového vědomí, které tělo ztělesňuje?

Copak vědomí doslova nevyzařuje jako světlo a tón z očí a povahy tváře, nezpřítomňuje se v tónu a zabarvení našeho hlasu a nevyjadřuje se v našich pohybech či symptomech těla?

Copak nevidíme rozdíl mezi člověkem a mrtvolou, tedy tzv. mrtvým tělem po jeho smrti? A právě tímto jediným “tělem”, přesněji “mrtvolou”  – opravdu nejsme a není jím ani nikdo, kdo tu viděnou mrtvolu zanechal. Z tohoto pohledu je doslova bizarní skutečnost například takový pohřeb chápaný jako “rozloučení s dotyčným člověkem”. Jednak skutečné rozloučení probíhá tváří v tvář či přímo mezi dušemi v prostoru vědomí tzv. “mezi životy”, a nikoliv účastí na materialistické ceremonii kultu mrtvoly, který předchází zpopelnění, kterým se kolektivně hypnotizujeme ve lžích o nás samých, druhých i povaze našich životů a toho, co je opravdu potřebné. Ve světle Jirkova učení, které nás poučuje, že nejsme tělem, to zní obzvláště silným kosmickým humorem. A to míním ve vší důstojnosti.

Z hlediska věčnosti, veškeré úsilí vynakládané ve světě je zcela marné a neužitečné. Nevede k naší svobodě Ducha, ale k věčnému otroctví falešných hmotných ideálů.”

Z hlediska věčnosti je asi leccos zcela bezpředmětné, ale z pohledu nás jako její individuální součásti je to právě úsilí o svobodu ducha tím, co ji vnáší do našich bezprostředních životů. I samotná kultivace vědomí, ve kterém spočíváme, je vždy volním úsilím v nějakém světě či prostoru vědomí. Co je jistě marné, je místo věnování svého žitého času výhradně našemu vědomí toho, co děláme, kdo jsme, co myslíme, co si přejeme, co píšeme, apod. věnovat čas pouze tomu, co právě zakoušíme, co nás právě napadne, co cítíme, tedy pouze tomu, co si můžeme být pouze vědomi s tím, že se stačí ujišťovat, že nejsme tělem, ale “božským já jsem”.

Ve svých pamětech popisuješ, jak jsi se narodil jako polomrtvé dítě a dodáváš k tomu, že jsi v předchozích vtěleních umíral jako meditující jogín v nirvikalpa samádhi “transu” v centru nad hlavou, a pak jsi byl opět velkou silou vtažen do lůna ženy, kam jsi nechtěl. Sám jsi častokrát říkával, že jsi sem nechtěl, alespoň takový příběh jsi si k tomu vytvořil. Nakolik je v tom slyšet potřeba mesianistického ega být duchoborcem, který sem přišel už jenom realizovat, nechávám stranou, byť soudě podle lineárních chápání “převtělování”, jde o klasickou bujnou interpretaci. Co když to bylo jenom nápovědou k tomu, že se musíme doslova donarodit v těle, místo jej negovat a stavět se k němu, jako bychom jím nebyli? Co když narození v těle není trestem, ani božským pádem, ale vždy má svůj dost dobrý smysl v našem učení se?

Nebylo ti stále divné, že tvé vědomí je rozepnuté jenom v oblasti hrudi směrem z nitra zevně, a to ještě jenom v různé kolísajícící intenzitě, ale jinak od pasu dolů jsi své tělo doslova necítil? A že tvému vědomí zcela chyběla hloubka cítěná a usazená v tělesnosti? Nepřijde ti také divné, že orgány v oblasti hlavy a hrudi jsi měl v podstatě zdravé, tedy odpovídající tvým probuzeným oblastem vědomí, ale naopak oblast dolní části trupu a s nimi spojené orgány země a vody, byly naopak trvale nemocné, stejně jako neprocitlé oblasti dolní části trupu? To není výtka, nebo snaha znevážit tvůj “duchovní kredit” u tvých uctívatelů, ale bratrská nápověda.

Ono, být vědomím svého bytí, své existence (já jsem) je jednou věcí, nicméně ROZSAH, HLOUBKA a TONALITA onoho vědomí nás samých jako celku, je něco zcela jiného.

Přeji Ti, Jiříku, vše dobré, a to míním zcela upřímně celou svou bytostí, kterou tě cítím a přeji mnoho z-daru na tvé další cestě. Cítím Tvoji ve své podstatě velmi dobrou a vřelou duši, která si možná jenom nedokázala pomoci v některých “vztahových” otázkách. 

Děkuju ti, že jsem se skrze tebe seznámil s učením Ramany Mahárišiho a měl možnost věnovat se intenzivně kultivaci vědomí v době, kdy jsi pořádal meditační semináře, byť v konečném důsledku jsme oba dva praktikovali zcela jinou podobu meditace a nakonec se rozešli. Tento čas osobně necítím jako promarněný, ale jako naopak součást mého vlastního učení, zrání i závazků. Děkuji ti za veškerý smysluplně strávený čas s tebou. Víš sám, že jestli Tě někdo opravdu zná, tak jsem to já a nikdo z těch, co nakonec setrvají kolem tebe až do pohřbu. Proto jsem ti napsal dopis v tomto tónu, který Tě snad již neuráží, neb je čistě pedagogický. Je však ale i vyjádřením mé hluboké úcty k tobě jako člověku a tvé lidské zkušenosti. Byť to u mnohých tvých uctívatelů asi vzbouří emoce. Ale tak snad mají instrukce, jak s nimi naložit, promiň za rejpnutí.

Nesouhlasím s mnoha tvými tvrzeními o vědomí, jáství, těle, spirituální cestě, a dokonce hodnotově nesouzním s tvými postoji k životu, k druhým bytostem, ale nikoliv jako projev nelásky k tobě, ale naopak jako lásky ke zkušenostní pravdě jako nejvyššímu druhu náboženství. “Není vyššího náboženství, než pravdy”, védy.

Udržovat hledající v iluzích, jak “chodí s Bohem”, když si vzpomenou na tvou osobu, nebo se nechat adorovat, že jsme “samotná láska” anebo, že díky nám někdo udržuje “spojení s Bohem”, nikdy nebylo skutečným projevem duchovních mistrů či vědomých duchů, Jirko. Ti naopak vedou k přímému pochopení svých přátel, že oni sami jsou stvořiteli světa, jak jej žijí a nikdo jiný, ani žádný “Bůh” v podobě jakékoliv osobnosti či jakýkoliv “mistr” a nevytvářejí pouta ke svým osobnostem. I sám Ježíš jasně říká, NE-mějte jiných bohů před sebou.

Tvůj poslední rozhovor s Evou byl jenom krátký, kdy jsi jenom krátce sdělil, jak jsi strašně unavený, jak ti ostatní volají a smskují, aby cituji, “čerpali z tebe duchovní energii”. Je tristní slyšet, že žiješ v prostředí, kde vzájemně ze sebe “čerpáte nějakou energii” skrze telefony. Únava je přirozený projev naší duše rozšířit rozsah vědomí či strávit naše dosud plně vědomě neprožívané zakoušení a vnímání. Je také znakem nedostatku vědomí těla. Vědomí samé je neomezené a není nikým vlastnitelné a vlastněné, pokud v něm spočíváme a ztělesňujeme jej, tak samovolně vyzařuje v celém prostoru, rozsahu a hloubce našeho vnímání, aniž by bylo vůbec z principu možné, aby “z nás někdo čerpal”, apod. ezobláboly. To platí pouze pro vlastnické já (ego), které si přivlastňuje samo vědomí, a to jakkoliv silně “sebe si vědomé”, a tak se jej, použiji-li tvá slova, “drží zuby nehty”, a tak zákonitě prožívá vztahy s druhými pouze po svém: druzí ze mne čerpají pomoc, a proto mi mají být vděční jako tzv. “mistrovi”. Co když v případě vědomí jde o sdílení, a nikoliv o vzájemné čerpání?

Nicméně v souvislosti s tebou, a to považuji ve svém životě za největší dar, jsem se tak znovu setkal se svou ženou Evou a našimi dětmi, tvými vnučkami. Jde o ty nejlepší spřízněné duše, které jsem potkal. A ony si nějakým způsobem i tebe vybraly, aby se narodily v tvém prostředí. 

Takže brácho, jsem tady i tam či kdekoliv, když budeš cítit potřebu se spojit. Neboj se překvapivé intenzity prožívání a netruchli pro přesvědčení, která jsou bolestivá, jsi daleko širším vědomím než aktuálně vždy jsi. Já je jedno cítící pole vědomí, ale současně obsahuje mnohá nesčetná já, stejně jako tvé ryze subjektivní vědomé tělo v neprojeveném stavu jako ryzí kvality a potenciály tělesnosti a prožívání samotného vědomí. Je jedno, ale současně mnohodimenzionální se svými mnohými ne-fyzickými i fyzickými podobami. Souhlasu netřeba. 

Jsme připraveni se o Milušku postarat a stát při ní v každé situaci, když si to bude přát.

Buď s Bohem, Jirka, zeť.