Jiří Vacek: Uvědomění Já pomocí mysli

Jiří Krutina

Mysl si nemůže Já nikdy uvědomit, protože Já není mysl ani nic stvořeného, ale nestvořené vědomí Já jsem.

Mysl si tedy nemůže nikdy uvědomit Já nikoliv proto, že není vědomím, ale proto, že ono „Já“ je „nestvořené“ a není ona „mysl“?

Věta říká, že něco jako „mysl“ – bez toho, aniž by se řeklo, co je „mysl“, si nemůže uvědomit něco, co se zve „Já“ a je to zdůvodněno tím, že toto „Já“ není ona „mysl“, ale nestvořené „vědomí Já jsem“.

A je nutné, si Jirko, své já nějak speciálně ještě uvědomovat? Nějakým dalším já zase? Co je ono „vědomí Já jsem“ – sebe si vědomé vědomí za koncept? Viz diskuze zde: http://duchovnisrdce.cz/co-rika-veta-zaklad-vedomi-je-vedomi-sebe/

Míním, že právě tato od začátku doslova zabetonovaná dualita hledání jednoho já, či jeho „obracením pozornosti“, dosahování jiného Já se současným smíšením vědomí jako takového a jáství ve zcela filozoficky neudržitelném konceptu „sebe si vědomé vědomí Já jsem“, apod. bez rozlišení, je od počátku doslova „kamenem úrazu“, který je zřejmě výsledkem onoho „lámání si hlavy“, jak píšeš dále i neschopnosti pochopení některých hledajících, jak píšeš.

Někteří hledající jsou však neschopní pochopit princip uvědomění si Sebe pomocí správně vedené pozornosti na vědomí Já jsem. Patřil jsem mezi ně. Nebyl jsem schopen pochopit, co Já je a tím méně jsem věděl, jak si je uvědomit.

Proč si myslíš, Jirko, že někteří hledající nejsou schopni pochopit, že samo vědomí – vědomí jako takové je já? A zcela přirozeně zkušenost vlastní každému člověku, že vědomí je stále přítomná skutečnost a že nic bez něj nemůže – Z PRINCIPU ani být – existovat. Proč? Protože zcela přirozenou zkušeností každého člověka je, že vědomí jakékoliv myšlenky, prožitku, či já, není touto myšlenkou, prožitkem či já, ale jejich (nikoliv ve smyslu jim patřící) vědomí, které je vědomí. Ano, onen „princip“ „uvědomení Sebe“, který v sobě skrývá „zákonitě“ nutnost určitého já, které obrací pozornost na jiné – nyní Já, či někoho, kdo si uvědomuje „Sebe“ je z principu „nepochopitelný“.

Neprojektuje se tím spíše neschopnost skutečně komunikovat to, co je a co je skutečně třeba. Tyto neuskutečnitelné instrukce musí „zákonitě“ vést jenom k „lámání hlavy“, jak sám píšeš. Ona „logičnost“ či „srozumitelnost“, o které stále píšeš, že jsou kvalitami toho, co píšeš, totiž vůbec nic neříká, zda to je pravdivé a zda je vůbec žádoucí dosahovat to, o čem píšeš.

Kdo obrací pozornost na „vědomí Já jsem“? Jedno já obrací pozornost na jiné Já?

Ano tuto vymyšlenou zcela konceptuální dualitu lze těžko „pochopit“ a natož provádět bez „duševního“ nebezpečí. Jaký smysl má nejprve učit druhé nevědomosti o různých já a pak vymýšlet umělé „úsilí“ k jejímu překonání a pokud někdo není schopen stejnou nevědomost opakovat, je označován, že je „neschopen pochopit“?

Co je tak obtížné na rozpoznání zcela přirozené zkušenosti, že vědomí čehokoliv, tedy jakékoliv myšlenky, či já, není touto myšlenkou či já, ale samo prožívající vědomí, jako takové, jež se zve Já – toto Já ale není nějaké vědomí existence nějakého já, ale vědomí samo jako takové – lépe vědomí.

A můžeš tedy nyní Jirko zaručit, že skutečně podáváš návody k pochopení „jak na to“, když sám tvrdíš, že jsi se pustil do praxe, aniž bys věděl a chápal, co je Já, tedy měl pochopení, co je vědomí, identita a zkušenost, a jak tyto aspekty odpovídají našemu bytí, apod., což jinak tradice považují za zcela potřebný základní pedagogický nezbytný základ pro učení se umění meditace.

Přesto jsem se nevzdal a prováděl praxi, která hlavně spočívala:

Žádné sebe nevzdávající se já s jakoukoliv svou „praxí“ nemůže skutečně rozpoznat Pravdu a skutečnost, jaká je, Jirko a trvale jí žít. Utone ve své vykonstruované sebou samým vytvořené duševní realitě, která se mu může sice sebe potvrzovat, nicméně to nic neříká o její skutečnosti. Výsledkem je stále opakující se schizofrenie „vymeditovaného Sebe si vědomého Já“ a pak všechny další rozpory s „nebožským světem“ a údajným „tělesným egem“, které se musí rozpustit?!

1) Na denním dlouhém studiu učení Ramany Mahárišiho. Neustále jsem četl jeho Rozhovory a přemýšlel o nich a se snahou o pochopení.

Vzhledem k tomu, že jsi z nich ty sám nepochopil zcela základní aspekty vědomí, identity, meditace, jak uvádíš, je ale na pováženou, zda jejich studium dnes má skutečný význam pro hledající, když jej doporučuješ. Chápu tvou dobu za minulého režimu, ale dnes je opravdu „jiná“ doba.

2) Jelikož jsem nevěděl, jak skutečnou átmavičáru provádět a proto ji ani neuměl, tak jsem si v mysli pokládal otázku: „Kdo jsem, co je mé Já?“ a snažil se takto o jeho nalezení. Doslova jsem si lámal hlavu, co Já je a jak je nalézt.

A je skutečně otázka „kdo jsem, co je mé já“ ta skutečně primární ke kontemplativnímu rozjímání o našem bytí? Co když učení Ramany Mahárišiho je pouze jeho vlastním pochopením skutečnosti? Co když je zatíženo nedostatečným vědomím? A proč se musíš stále schovávat za výmysli, že učíš to „samé“, co „známá jména“? Proč prostě neřekneš, že to učíš výhradně ty sám. Ano, snaha o „nalezení“ jakéhosi Já, o kterém nevím navíc, čím v mé zkušenosti jest, je opravdu, jak říkáš „lámáním hlavy“.

To vše jsem dělal s velkou touhou po dosažení Já. Toto úsilí nakonec se projevilo prvými zkušenostmi Já, které jsem pociťoval v hlavě.

A co vědomí hlavy jako celku a zkušenosti Já v hlavě? Kdo, či co si bylo vědomo, že je zde ona „zkušenost Já“ v „hlavě“? Co je tedy stále ono „záhadné“ Já, o kterém Jirko píšeš?

To mě opět mátlo, protože jsem si myslel, že se má zakoušet v Srdci. Stručná odpověď Ramanášramu na můj dotaz: „Jen si stále nemyslete, že Já je v hlavě“, mně příliš nepomohla.

Odpověď Ramanášramu byla překvapivě správná – pokud si někdo myslí – a o nic jiného dle popisu zkušenosti nešlo, že má zkušenost Já v hlavě, pak vyléčení je jediné, přestat si to myslet!!! Co jiného ona „očista“ v józe je, než zbavování se nesprávných přesvědčení týkající se skutečnosti, kterou je vědomí samo přeci? Jedním z mnoha nevědomých přesvědčení je stále rozdělovat člověka na já a hmotné „nebožské“ tělo a hlásat nutnost rozlišení tohoto já od něčeho, co nazýváš „hmotné tělo“. Jako kdyby bylo vědomí a jeho tělesnění v naší zkušenosti oddělitelné! A jako kdybychom samo naše pravé Já neprožívali vždy a výhradně tělesným způsobem, byť nehmotným.

Pravda je, že Já je všude a ve všem. Nejblíže je nám samozřejmě v nás, jako podstata našeho života, sebe si vědomá existence. Proto je možné si je také všude a ve všem uvědomit. Zákonitě se tak děje tam, kde nebo v čem Já hledáme. Hledal jsem je hlavou a v hlavě a proto se také v ní zkušenost Já nejprve projevila.

Tak Já jsme „my“ nebo je v „nás“? Nějaké já si přivlastňuje Já jako svou vlastnost? O jakém „Já“ hovoříš, které je „všude a ve všem“?

Ač jsem skutečnou átmavičáru, ve které sledujeme nějaký projev Já neprováděl, přece se zkušenost Já dostavila i když jsem pracoval pouze s myslí.

Jak je to možné? Mysl je skutečná síla a proto, když vytvoří dostatečně mocný proud své síly, uskuteční se zákonitě to, po čem touží i když nikoliv ihned.

Nač se mysl soustřeďuje, tam vede i pozornost vědomí, které je mocí oživující a posilující, což moc mysli zvětšuje. Nevědomým využitím uvedené zákonitosti mysli a pozornosti vědomí a veden velkou touhou jsem proto dosáhl prvých zkušeností Já, které jsem dále rozvíjel a ustaloval.

Takže shrnuto, byť, Jirko uvádíš hned v úvodu v první větě, že ona blíže nespecifikovaná „mysl“ si nemůže uvědomit Já mimo jiné proto, že není „mysl“, tak tobě se to přes svou praxi „lámání si hlavy“ nakonec podařilo „zákonitě“ dosáhnout. To je úžasné. Jinak na otázku „jak je něco možné“ – odpovědí je: možné je opravdu všechno. 🙂

Nejprve zkušenosti Já přicházely samovolně, protože jsem nebyl schopen je docílit sám. Tak jsem pokračoval ve způsobu pátrání po Já, který jsem popsal pomocí mysli.

Ano Jirko, žádný myslitel, nebo myslící já těžko může „docílit“. Proč jsi tedy dále pokračoval v tom, co defakto nepřinášelo výsledky? V čem to je vhodné a chytré? Není lepší se raději zaměřit na odstraňování svých nesprávných přesvědčení o povaze skutečnosti, vnímání a nezabývat se nejprve správným poučením, abychom byli uschopnění k rozpoznání skutečnosti vědomí jaká je?

Později vytrvalou praxí jsem dosáhl schopnosti uvědomit si Já, jeho zkušenost ze svého rozhodnutí, kdykoliv jsem si uvědomil, že je nezakouším.

Poučení z mé praxe pro všechny vážně hledající Já, je zřejmé. Není třeba chápat, co je pravá átmavičára a samo Já. Tato neschopnost a nevědomost není důvodem, proč se nesnažit dosáhnout zážitků Já stejným způsobem, jaký se zdařil mně.

Opravdu toto je pedagogické doporučení učitele? Není třeba chápat, to co údajně „děláme“ – onu „átmavičáru“, raději usilujte a opakujte mé vlastní chyby? Proč by to někdo měl dělat, Jirko? A kde je zodpovědnost za takové úsilí a jeho skutečné výsledky bez správného pochopení? Je toto nabádání Jirko skutečně pedagogické? Článek je jistě poučný, ale nikoliv návodný.

Stačí prostě si s Já „lámat hlavu“ a výsledek se zákonitě dostaví. Myslet umíme všichni a proto tento účinný způsob nalezení Já může opravdu provádět každý i když ničemu nerozumí jako já tehdy.

Můžeš prosím vysvětlit svou praxi „lámat si hlavu“ blíže? Co se přitom prožívá nebo dělá? Ano nepochybuji, že se určitě nějaký „výsledek“ dostaví.

Nesouhlasím Jirko s tím, že „myslet umíme všichni“ – má osobní zkušenost je spíše ta, že ti, co si to myslí a tvrdí tyto věty – aniž by opět alespoň řekli, co znamená „myslet“, dosud skutečně „myslet“ ve smyslu tohoto slova dosud nezačali. Naopak dnešní společnost a kultura je spíše společností, která zapomněla, co je skutečné „myšlení“ jako takové, vyvstávající z tichého významového cítícího vědomí. Právě ono tak adorované „logické“, „technické“, „inženýrské“, „návodné“ myšlení orientované výhradně na „jak na to?“, bez promeditování toho „co?“ vlastně, konceptuální a duální je projevem dlouhodobého trendu ne-myšlení, který uspokojuje maximálně technology a ideology. Uspokojuje pouze silné na myšlení orientovaná ega, která si myslí, že oni myslí a dosahují. Ano „dosahují“.

Co nám skutečně chybí, cítím, je schopnost myslet v souladu s přímým pociťujícím vědomím, které je zdrojem myšlenek a vůbec ochota se to začít učit tomuto umění, k tomu je nutné ale prvně alespoň připustit, že jsme dosud nemysleli ve smyslu tohoto slova. Tvrdit, že „umíme myslet všichni“, se mi nejeví pedagogické. Pouze se schováváš Jirko za výhradně své vlastní nepochopení. Ano, všichni máme schopnost využívat schopnost myšlení, ale to neznamená vůbec a neříká nic o tom, zda skutečně svobodně myslíme.

Skutečnou praxí jógy totiž není nic jiného, než právě meditativní myšlení – kontemplativní myšlení v souladu s cítícím vědomím, které prožívá tvoření svých myšlenek jako vyjádření prožívané zkušenosti pole neohraničeného světla vědomí a temné hloubky svého bytí.

Bez velké a opravdové touhy, snahy a vytrvalosti však uspět nelze. Nalezení Já musí být nejpřednějším přáním celé naší bytosti.

Objevení Já, jak jsem je tehdy dosáhl, je velkým úspěchem na stezce, zdaleka však není samo koncem stezky. Takto zakoušená zkušenost Já je naše inherentní dosažení. Není proto celou a úplnou zkušeností Já. Cesta vede dál rozpuštěním ega a následně uvědoměním transcendentního aspektu vědomí Já jsem. Nepokračovat na stezce tímto směrem by bylo zastavením našeho pokroku. Je nezbytný výstup k Otci, uvědomit si jednotu átman s brahman.

Naše stanovené cíle předurčují naše výsledky. Je skutečně oprávněným „cílem“ „nalezení“ či „objevení“ Já? Není snadnější být co nejvíce vědomý si své zkušenosti bytí jako celku, stále a stále, více a více, okamžik po okamžiku? Není přirozenější zkrátka prozkoumat, jak samo vědomí se projevuje v naší zkušenosti jako my sami?

Ano, jistě je „ú“-„spěchem“ – ale k čemu je to vlastně dobré? Takže samo Já je „naše“ zkušenost – jakého dalšího já? Život, či cesta není o „velkých úspěších“, ale o vědomém životě.

A je vlastně – z principu vůbec možné rozpuštění „ega“ – pokud jej chápeme v jeho původním významu jako já?

V jakém smyslu je zde ještě další tzv. „transcendentní“ aspekt „vědomí Já jsem“?

Kdo si má uvědomit najednou jednotu átman a brahman? Výrok átman je brahman pouze přirozeně konstatuje skutečnost, že já či duše je univerzální vědomí samo, jinými slovy.