Jiří Vacek: Tělesné ego je největší provinění proti Duchu

Jiří Krutina

Z jakého statusu, či „autority“ Jiří tvrdíš, že tělesné prožívání sebe (tělesné ego) je „největší provinění“ proti „Duchu“?!

Proč by mělo naše tělesné sebe-prožívání být nějakým „největším proviněním“ a ještě proti někomu-něčemu, co nazýváš „Duchem“?

Jaký to je asi „duch“, který „cítí“, že jeho ztělesňování – tedy stávání se individuálním vyjádřením vědomí jako takového, což je přirozenost vědomí, které je Božstvím nás i všeho co je, je „největším proviněním“?

Tedy, přirozenost vědomí, kterou je jeho tělesné sebe-vyjádření a individualizace a její sebe-prožívání je „největší provinění“ či „hříchem“- podobně jak tvrdí dogmatičtí křesťané a církev?!

Na koho je zde stále uvalován „pocit viny“, za své „tělesné prožívání“?

Proč uvalovat na své žáky jakési „provinění“, že se prožívají tělesně, že jsou tělesnými bytostmi? Co by na tom mělo být zlého, co by to mělo být za provinění, pro-boha? Pro jakého „Boha“ je toto „provinění“?

Je zcela s podivem, že ačkoliv Jiří Vacek hlásá učení o „nedvojnost“ a dokonce tvrdí, že stejné NE – pochopení nedvojnosti učí údajně i Ježíš, tak jeho nauka a to, co ve skutečnosti učí, je ve skrze absolutní dualitou známé hry na „dobro a zlo“ v podobě vlastního vnitřního duševního rozporu mezi „Já“ – „dobro“ a „egem“ – „zlem“, mezi „Duchem“ a „tělem“ a hlubokých pocitů vinu ze své nedostatečnosti.

Další konceptuální vývody pak samozřejmě zcela „logicky“ a „srozumitelně“ následují: ideologie o „nebožském světe“ a „nebožském těle“ – „odpadlé části bytosti od Boha“, ze kterého je nutné se „vysvobodit“ – a to jakýmsi blíže nespecifikovaným rozpuštěním „tělesného ega“. Takový stav je podobná nevědomému tupému „spánku“ či „kómatu“ či nabádání defakto k duchovní a duševní „sebevraždě“, pokud se bytost včas opravdu „neprobudí“.

Proto se také nelze divit tomu, když dále Jiří Vacek tvrdí, že v plném ztotožnění s „neprojevem“ – oním „vědomím Já jsem“ nelze být údajně činný, nebo přirozeně pracovat. Proč? To, vše vychází z nevyřčeného předpokladu a přesvědčení, že vědomí je oddělené od naší aktuální zkušenosti a že existuje „mimo“ náš aktuální svět.

Takovou dogmatiku udržují vesměs všechny monoteistické kulty. Nevědomost tohoto typu, která prokazuje slabé nebo omezené vědomí identity a zlé myšlení a jednání, které z toho vyplývá, známe z historie až moc dobře, přesto je vidět, že tato zlá nevědomost je doslova „zažraná“.

Tento zásadní schizofrenní rozpor a dualita se ve skutečnosti line celou „naukou“ Jiřího Vacka, ať už žongluje a používá účelově slova jako „advaita“, „nedvojnost“, apod.

Ve svém důsledku vede JV své stoupence k něčemu, co není – Z PRINCIPU možné a veškeré dotazy k oné nauce, pak odbývá tím, že „někteří hledající nejsou schopni pochopit“, či proto, že se ego dostatečně neodevzdalo a „žák“ dostatečně nectí svého „mistra“, za kterého se Jiří Vacek považuje. Otázkou pak je, jakého „mistrovství“, vlastně mají dosáhnout jeho „žáci“?! Poslední metodou pak je označení takových lidí za „zlo“, za „žáky“ propadlé zlu ega, kteří tím „ztrácí stezku“, jako se stalo i nám.

Další komentář přikládám do podoby „tanečního dialogového tanga“ přímo v textu Jiřího Vacka.

  1. 8. 2016

Jiří Vacek

Naše hmotné tělo je nejhrubší a nejpokleslejší částí naší bytosti. Jak může existovat něco jako „pokleslá část“ naší bytosti, když současně tvrdíš, že existuje pouze jedna jediná skutečnost a mimo ní nic jiného? Navíc je dočasné a smrtí zaniká navždy. Proto ztotožnění vědomí Já jsem, kterým jsme, s tělem, je nejhorší nevědomostí, nesvobodou i proviněním proti božímu Duchu Já jsem, jaké existuje. Zaměňuje nás, věčného a nesmrtelného Ducha za dočasné a smrtelné tělo.

A hned od začátku upevnění v duální demagogii „dobra a zla“ a to nyní mezi „duchem“ a „tělem“, tak běžnou v západní podobě NE-myšlení už celá tisíciletí. Opět tvrzení bez jakéhokoliv důkazu. Bez sdělení co je „duch“ a co je „tělo“ a jaký je vztah mezi nimi. Copak vůbec – z principu může existovat něco jako „hmotné tělo“?! Naše zcela běžná zkušenost nám říká, že maximálně existuje vědomí těla a to samo o sobě není žádným „tělem“, ale polem ztělesňujícího se cítícího vědomí. Nebo někdo vidí své tělo jako „hmotný“ objekt, který „má“ nebo jej výhradně prožívá jako sebe, své vlastní bytí a to ryze subjektivním způsobem? Kde je jakýkoliv důkaz pro něco jako „hmotné tělo“ či dokonce „nebožský svět“ jehož je toto „tělo součástí“?

Pokud nepochopíme tuto základní pravdu a totožnost s tělem nerozpustíme, skutečný pokrok na stezce k uvědomění si našeho pravého Ducha, vědomí Já jsem, není možný. Dokud existuje tělesné ego, je nepřekročitelnou překážkou duchovního poznání. Pak podle učení JV není možné žádné „duchovní poznání“, neboť i to prožíváme a zakoušíme jako tělesné bytosti, které ztělesňují ve své zkušenosti dané duchovní poznání – vědomí. Totožnost vědomí s tělem je skutečným opakem duchovní existence; přímo brání jejímu poznání. Co jest „tělo“ a co je „vědomí“? A může být vědomí oddělitelné do jakéhokoliv „těla“? Jsem-li přesvědčen, že jsem hmotným tělem, nemohu být nehmotným Duchem a cesta k Bohu je mně tak pevně uzavřena. A proč by měl být někdo přesvědčen Jirko, že je „hmotným tělem“, když nic takového – z principu neexistuje jinak, než jako duševní – mentální představa a umělý vymyšlený koncept duality „duše“ – „tělo“, který navíc učíš pouze ty sám?!?!

Tělesné ego se projevuje dvěma základními způsoby:

1) V rovině těla.

2) V rovině mysli.

Totožnost s tělem tvoří vědomí Já jsem, které nesprávně zaměňujeme za tělo a které dává tělu sebe si vědomý život. Děje se tak na základě ztráty poznání „Já jsem sebe si vědomé vědomí Já jsem“.

Totožnost s tělem je utvrzována skutečností, že tělo, jeho stavy a činnosti si uvědomujeme a prožíváme svým vědomím vlivem vazby vědomí na tělo jako naše vlastní. (Co je ona „vazba vědomí na tělo“??)Tento stav naší nevědomosti, který spočívá v neznalosti vědomí Já jsem, se promítá i do naší mysli a způsobu, jakým myslíme. Když myslíme o sobě, myslíme z postoje „já jsem tělo“, což je obrovská a tragická nevědomost, která nám přináší velkou nesvobodu a utrpení a uzavírá nám cestu k vysvobození. Nesouhlasím, to, že jsme tělesně se projevující bytosti, je fakt nezávisle na tom, co si budeme namlouvat – to opravdu podstatné je skutečně chápat, co „tělo“ je, a jak souvisí s naším celkovým Já. Jsme si vědomi natolik svého Já, nakolik jsme si vědomi svého tělesného bytí jako celku. Snahy naopak nějakým způsobem tzv. „rozlišovat“ jakési „já“ od těla – viděného jako „neživý předmět“, jak učí JV na svých seminářích a veřejných meditací, vede pouze k mnoha obtížím takto usilujících hledajících. Tělo – tělesnost je neoddělitelná od vědomí, vědomí není něco, co „transcenduje“ vše s tím, že je jakýmsi „od všeho různou“ skutečností – NAOPAK, samo vědomí je naopak stále spojeno se vším, co je i může být, něco jako od všeho „rozlišené“, či „různé“ někdy se říká „ryzí“ vědomí je pouze koncept nikoliv skutečnost. Vědomí samozřejmě není žádnou myšlenkou, pocitem, emocí, či já, ale je tím, co cítí, myslí a prožívá se jako já. Ale samo jako „ryzí vědomí“ samo o sobě neexistuje – je vždy vztahovým principem. Prvotní vztah je vědomí samo a vědomí možného.

Rozumějme dobře: myšlenka „jsem tělo“ není ego. Je jen vyjádřením skutečnosti, že ve své nevědomosti zaměňujeme našeho Ducha, vědomí Já jsem, za tělo. Nejsme hmotným tělem, protože to při smrti navždy zaniká. Pokud bychom byli tělem, žádný život po odložení těla by neexistoval. I spánek beze snů, ve kterém existujeme bez těla, dokazuje, že jím nejsme. Jinak bychom bez něho nemohli existovat. A není tomu spíše tak, že ve spánku se vracíme do našeho skutečného těla? Tak proč nám Jirko nenapíšeš nic o tom, jak žiješ ve spánku beze snů?

Prvou podmínkou k tomu, abychom mohli ego rozpustit, je přestat myslet způsobem, který vychází z přesvědčení „já jsem tělo“. A nebylo by spíše záhodno začít učit se skutečně MYSLET v souladu s prožíváním, tedy například zaměřit se na to, co je „tělo“ v naší zkušenosti? To je nezbytná podmínka k rozpuštění ega, ale sama o sobě je nedostatečná.

Ego není myšlenka „jsem tělem“. Myšlenka „jsem tělem“ je pouze názorem, který vzniká ztotožňováním vědomí Já jsem, kterým jsme, s tělem, kterým nejsme. Pravé rozpuštění ega je skutečné poznání, ve kterém pozorujeme tělo a uvědomujeme si, že tělo nejsme my, ale pozorovaný předmět a my jsme vědomí, které si tělo uvědomuje samo Sebou. A ono je naše tělo „pozorovaný předmět“? A druhá těla také máme nazírat jako „pozorované předměty“? Pak už je jen krůček k nakládání s druhými jako „objekty“ v našem mentálním světě – kde je prostor pro lásku, empatii, cítění?

Abychom opravdu rozpouštěli ego, je nutné dosáhnout tohoto (jakého prosím tě 🙂) přímého stavu vědomí, ve kterém nejsme ztotožněni s tělem, ale jasně si uvědomujeme rozdíl mezi pozorovaným tělem a vědomím, kterým si tělo uvědomujeme. A nestačí zcela běžná zkušenost, že vědomí těla jako celku není nic tělesného, hmotného, žádné „tělo“ ale výhradně vědomím samým?

Časově omezená přímo uvědomovaná zkušenost „nejsem tělo, ale vědomí, které je pozoruje“ (A kdo či komu patří tato „uvědomovaná zkušenost“ typu „nejsme tělo, ale vědomí, které je pozoruje“ nějakému dalšímu já? A skutečně vztah vědomí a těla je pouze ten, že vědomí tělo pouze „pozoruje“, a nebo vědomí doslova skrze sebe se ztělesňuje jako naše tělesné bytí – které je z principu netělesným polem cítícího vědomí Já?), k trvalému rozpuštění tělesného ega nevede. Je nutné toto rozlišení nevědomého těla od sebe si vědomého vědomí udržet trvale. Netotožnost s tělem se musí stát naším trvalým stavem. To znamená rozpustit sám zvyk, sklon, nevědomost, která ego vytváří. „Netotožnost s tělem se má stát naším trvalým stavem“? – No teda to je opravdu VÝZVA – z principu nesplnitelná pro smrtelníky. A ono je něco „nevědomého“ na tom, že já (ego) umožňuje vědomí se aktivně projevovat a vztahovat ve světě? Opravdu je záhodné snaha o vytvoření „umělého“ schizofrenního stavu „nejsem tělo“, které je pro mě „předmětem“? Pak se divím, Jirko, že jsi to už dávno neprovedl, co učíš druhé?

Proto kdykoliv zjistíme, že se opět zaměňujeme za tělo, musíme vědomí z nevědomého pohlcení tělem vyprostit, jak bylo uvedeno.

Tělesné ego se nejen s tělem ztotožňuje, ale toto ztotožnění nás současně i omezuje na prostor těla. I tuto část ega – omezenost vědomí na tělo – musíme rozpustit. Děje se tak rozšířením vědomí Já jsem mimo tělo.

Ztotožnění s tělem vytváří i další nevědomost, což je přesvědčení „jsem činný, jsem činitelem, jsem jednajícím“. Činné je tělo, nikoliv my, vědomí. Postoj „jsem činitelem“, je projevem ega, názorem mysli, který vychází z nepravé totožnosti s tělem a je nutné jej rovněž rozpustit.

Přijetím přesvědčení jako základny myšlení, že jsme tělem, je hlavní příčinou duchovní katastrofy, nesvobody a nekončícího utrpení. Přesvědčení „jsem tělem“, je nejtěžší materialismus, jaký existuje. Naopak, myslím si, že největší materialismus je hlásat existenci hmotného objektivního světa a v něm žijící od Boha odpadlé části naší bytosti – hmotného těla, aniž by bylo přezkoumáno, co je „tělo“ – copak existuje něco jako „tělo“ jako předmět? Jak a čím to chceš Jirko dokázat? Když mu propadáme, náš světový názor se vytváří s ním v souladu. Smyslem a cílem našeho života se pak stává uspokojování těla a jeho požadavků v nebožském a stejně nestálém světě, jako je nestálé tělo.

Pak se nestaráme o Sebe, o své pravé Já, ale o tělo. Místo svého božského Ducha vědomí Já jsem spojujeme svůj život a své blaho s nestálým a dočasným tělem, jehož uspokojení hledáme v nebožském a pomíjivém světě.

Pod vlivem této zlé nevědomosti nakonec často saháme i po zlých prostředcích k zabezpečení naší tělesné existence a podle zákona příčiny a následku se toto zlo vrací zpět k nám a proto trpíme.

Z této nesvobody a trvalého utrpení nás může zachránit jedině změna způsobu našeho myšlení, která zahrnuje základní změnu v chápání našeho života. Přestáváme nejen myslet pod vlivem materialismu „jsem tělo“, ale stavíme na prvé místo našeho života a úsilí duchovní cíle, poznání své podstaty, vědomí Já jsem a rozvinutí tohoto vědomí směrem k Bohu, k absolutnímu Já jsem.

Myslet z postoje „nejsem tělo“, je nutné neustále a důsledně. Nikoliv já jdu, ale tělo jde, nejsem nemocen, ale tělo je nemocné, neumíráme, ale odcházíme z těla a žijeme dál. Nepracuji, ale tělo pracuje. Aha, a ono je já a tělo oddělitelné? Tedy to nejsme my, kdo se přemisťuje – jde daným směrem, ale „tělo“ – aha a kde jsme my? Aha, takže když jsi nemocný, tak nejsi nemocný ty, ale tvé tělo. Takže nám chceš tvrdit, že když pracujeme, tak to nepracujeme my, ale „tělo“. Hm. No comment. A proč tedy ve spánku nevíš nic ani o svém já, ani o svém těle Jirko, jak jsi mi sám potvrdil. A není náhodou jakýkoliv – byť sebemenší tělesný pohyb současně změnou sebe-prožívání samotného vědomí, které se skrze sebe zpřítomňuje jako naše tělesné bytí a sebeprožívání? Jirko, to co hlásáš, je jen zcela předvídatelný – v tvé řeči „následek“ nedostatečného promyšlení vztahu vědomí-těla-identity a základní filozofie tvého učení, kterou je absolutní dualismus „dobra“ a „zla“ v podobě „tebe“ a tvého „těla“. Ano, jak sám píšeš, svůj stav pak promítáš do svého „světonázoru“, který zcela neoprávněně předkládáš veřejnosti jako učení tu Ježíše Krista, tu Ramany Mahárišiho, apod.

Takový způsob myšlení je správný vždy i když ego přímo ještě nerozpouští. Skutečné rozpouštění tělesného ega nastává pouze tam, kde je přímé uvědomění a poznání: nejsem tělo, ale vědomí, které si je uvědomuje a dává mu život.

Rozpuštění tělesného ega má i svou cenu pro běžný život. Pokud se udržujeme ve vědomí „nejsem tělem, ale je oživujícím vědomím“, odstup vědomí od těla je do určité míry odděluje od těla, vytváří stav, ve kterém jsme od něho rozlišeni. Právě tato netotožnost s tělem umožňuje lépe snášet jeho bolesti, nemoci a další záporné zkušenosti. Netrpíme my, ale tělo a proto jeho utrpení lépe snášíme a rozlišení od něho umožňuje i lépe tyto tělesné záležitosti řešit. Aha a není spíše vědomý život (meditace, jóga)spíše o vědomém životě a naplnění našeho potenciálu a tedy o tom předcházet nemocem a utrpení právě správným způsobem bytí? A co je „bolest“? Není právě „bolest“ tím, co nám ukazuje, kde chybí nedostatek našeho vědomí v dané oblasti života?

K intenzivním zkušenostem i východní meditační tradice hovoří zcela něco jiného. Nikoliv snaha o „rozlišení“, nebo „necítění“ práškami na bolest, ale naopak nabádají nás k plnému ztělesnění dané prožívané zkušenosti v netělesné zkušenosti intenzity vědomí samého.

Jirko, můžeš si vsugerovat třeba myšlenku že „nejsi tělo“, ale to je asi tak všechno. Pak se tě ale divím tvému podivínskému chování, když si stále stěžuješ na své tělo, jak tě trápí a dokonce, že potřebuješ od druhých pomoci, když jednak „tělem nejsi“ a jednak je podle tebe tělo odpadlá část bytosti od Boha a nebožská? Není to trochu „schizofrenie“ v tom co učíš?

Individualita není v protikladu s jednotou s Božstvím, ona individualita je ono naplnění Božství v nás a ta je výhradně ztělesňováním – stáváním se v podobě tělesného bytí. Schizofrení rady typu, že musíme rozpustit tělesné já, abychom vůbec duchovně pokročili je zcela neodůvodněné a zejména nebezpečné tvrzení, vytvářejí pouze další rozpory těm, kteří toto chtějí následovat.