Jiří Vacek: Pochybnosti o Já

Jiří Krutina

Nejsme pochybovateli o Já, ale vědomí Já jsem, které si pochybnosti uvědomuje. Dokud věnujeme pozornost pochybování, dotud si Já, Sebe nemůžeme uvědomit, protože mu nevěnujeme pozornost, ale uvědomovaným pochybnostem.

Jsme vědomí, ve kterém probíhá uvědomování pochybností, které odvrací naši pozornost od svědka, pozorovatele pochybností a proto si toto vědomí nemůžeme uvědomit, ač jím vždy jsme a jím, jeho pozorností si pochybování uvědomujeme.

Dokud nepřestaneme věnovat svou pozornost vědomí pochybování a nesoustředíme ji na vědomí, které si je uvědomuje, nemůžeme uspět a uvědomit se jako vědomí Já.

Nejsme pochybovateli o Já, ale vědomí Já jsem, které si pochybnosti uvědomuje. Dokud věnujeme pozornost pochybování, dotud si Já, Sebe nemůžeme uvědomit, protože mu nevěnujeme pozornost, ale uvědomovaným pochybnostem.

Jsme vědomí, ve kterém probíhá uvědomování pochybností, které odvrací naši pozornost od svědka, pozorovatele pochybností a proto si toto vědomí nemůžeme uvědomit, ač jím vždy jsme a jím, jeho pozorností si pochybování uvědomujeme.

Dokud nepřestaneme věnovat svou pozornost vědomí pochybování a nesoustředíme ji na vědomí, které si je uvědomuje, nemůžeme uspět a uvědomit se jako vědomí Já. (Jiří Vacek)

Jirko, tvrdíš, že ono „Já“ či „Sebe“ si nemůžeme uvědomit, protože mu nevěnujeme pozornost – tedy považuješ ono Já za něco, co si můžeme – a podle tvé nauky také „máme“ uvědomit. Tedy říkáš, že ono poznání „Já“ či „Sebe“ je tedy uvědomovanou zkušeností – koho a čeho – nějakého já? Pak ale předpokládáš, že samo vědomí je vlastností nějakého „Já“ a nikoliv, že samo vědomí je Já, jak například učí Šivovy sútry o vědomí nebo předkřesťanská gnóze ve svém výroku „Já jsem pravda, láska, život…“ správně čteno jako vědomí (já) jest (jsem) pravda, láska, život…., vkládané církevními otci – kompilátory-plagiátory v novozákonních evangeliích smyšlené postavě „Ježíše Krista“.

Pak je ale otázkou Jirko – kdo si tedy uvědomuje ono „Já“? Další nějaké já? Stále učíš a píšeš, že ono „Já“, jehož „poznání slibuješ“ po „mnoho let úsilí“, je něčím, co si můžeme uvědomit. Současně tvrdíš, že „jsme vědomím“ – což souhlasím, pak ale zcela běžná zkušenost a pochopení – poznání vědomé bytosti spočívá ve skutečnosti, že vědomí čehokoliv, co prožíváme, není to, co prožíváme, ale vědomí daného prožívání, a to samo o sobě není ničím z prožívaného, nebo to, co si můžeme uvědomit nějakým „já“, ale vědomím jako takovým, vědomím samým.

Ve svém výkladu tvrdíš zcela neoprávněně, že uvědomování si něčeho, třeba „pochybností“, je překážkou toho být vědomím samým. Z čeho tak usuzuješ?

Mou běžnou zkušeností je skutečnost zcela jiná, než jak o ní píšeš. Jsme-li si vědomi jakékoliv myšlenky, pocitu, emoce, či prožitku sebe, nejsme žádnou myšlenkou, pocitem, emocí či prožitkem sebe, neboť je přirozenou zkušeností, že vědomí jakékoliv myšlenky, či pochybnosti, či jakéhokoliv já, není žádnou „myšlenkou“, „pochybností“ či „já“, ale jejich (ve smyslu je zpřítomňující) vědomí samo, nikoliv jako „vědomí“ jim „patřící“.

Míním proto, že přítomnost jakýchkoliv myšlenek, či pochybností není a z principu nemůže být překážkou toho, být vědomím samým – být vědomím samým i za přítomnosti jakýchkoliv myšlenek či pochybností, neboť být vědomím myšlenky nás přirozeně osvobozuje od ztotožnění s jakoukoliv myšlenkou či pochybností.

Překážkou nedostatku vědomí a neschopnosti být vědomý, tedy být vědomím samým, ať už si uvědomujeme současně jakékoliv já, myšlenky, emoce, či pocity není jejich přítomnost, ale ztotožnění se s nimi, proto právě být vědomím myšlenek či vědomím pochybností je tím, co nás chrání před ztotožněním s myšlenkami a pochybnostmi.

Skutečnou překážkou trvalého přirozeného spočívání v meditativním vědomí je nedostatečná zkušenost vědomí samého a z ní plynoucí omezení pochopení „vědomí“ samotného v naší zkušenosti, nikoliv přítomnost pochybností.

Být vědomý, tedy být samotným vědomím, znamená primárně být vědomím našeho prožívání sebe, druhých i světa jako celku. Přítomnost prožívání a uvědomovaných myšlenek není překážkou toho, abychom byli vědomím samým v našem prožívání, ať už si uvědomujeme a prožíváme současně cokoliv dalšího.

Vědomím, jelikož jde o prvotní princip, můžeme pouze být – tedy být vědomím, pokud jsme dostatečně vědomý sebe, i toho co je a může být a neztotožňujeme se s uvědomovanými zkušenostmi nás samých i věcí uvědomovaných.

To je pravý význam indické sútry SAT-ČIT-ÁNANDA vyjadřující skutečnost, že BÝT VĚDOMÍM je RADOSTNOST-LÁSKA-BLAŽENOST, neboli bytím-vědomí-(je)blažeností.

Ve své praxi učíš, že je nutné odvrátit pozornost od světa, druhých, od svého duševního světa a plně přivrátit „svou“ pozornost na nějaké „od všeho rozlišené“ „vědomí Já jsem“ – což jsi dosud uspokojivě nevysvětlil ani co je. Vycházíš z předpokladů, že vědomí je prosto svého vrozeného sensuálního prožívání – cítění a že je nutné nejprve „vytvořit“ jakéhosi „od všeho rozlišeného pozorovatele“, který se pak teprve může „obrácením pozornosti na Sebe“ uvědomit.

Plná skutečnost bytí-vědomím dle mé zkušenosti naopak vyžaduje prvně být dostatečně vědomý toho, co je, vědomí sebe, svého těla i světa kolem sebe i v našem nitru – jedině tak, pokud jsme vědomím našeho prožívání sebe i světa jako celku, nejsme ničím z prožívaných zkušeností, které si pouze uvědomujeme, ale stáváme se jejich vědomím samým. Tak přecházíme od toho být vědomí k bytí samotným vědomím. K tomu není nutná další podmínka, ať už je to přítomnost či nepřítomnost něčeho uvědomovaného nebo nějaké „utišení mysli“ apod.

Současně učíš, že vědomí je prosté vrozeného sensuálního prožívání a svých vlastních subjektivních kvalit, intenzit a potencialit – možností. Ve své nauce o ničem takovém neříkáš a neučíš. Míním, že představa jakéhosi „od všeho různého a rozlišeného vědomí“ mimo své schopnosti cítění a sensuálního prožívání svých vlastních sensuálních kvalit skrze sebe, je pouze mentální duševní konstrukt. Současně ani nehovoříš o životě „mezi životy“ ani o tom, že samo vědomí je primárně mnohaúrovňový zkušenostní vesmír samotného vědomí. Proto míním, že pochopení a používání pojmu „vědomí“ neodpovídá tomu, jak samo „vědomí“ je tradičně učeno v tantře kašmírského šivaismu, nebo v mém učení „umu/józe vědomí“. To je nutné jasně sdělit.

Míním, že v praxi se musíme stát takovým já, kterým je vědomí samo, nikoliv usilovat nějakým svým já o „uvědomění“ vědomí Já obracením na „něj“ pozornost. Pokud je aktuální prožívané já dostatečně vědomé toho, co je, pak není ničím z uvědomovaného, a tak se přirozeně rozpoznáme jako já, které JE samotným vědomím. Vědomí já není žádné „já“, ani „Já“, ale samo vědomí daného já, proto hovoříme o prožívajícím Já, či „vědomí Já“, abychom jej odlišili od prožívaného já v naší zkušenosti.

Nedivím se, že mnoho tvých „žáků“ má pochybnosti o tom, co učíš. Rozpory jsou zřejmé. Je jistě správné, že žáci mají pochybnosti – to je základ meditativního života, přijímat vše bez kritického promeditování toho, co kdo učí a říká, není „úsilím“. Naopak pochybnosti nám nezabraňují tomu být tím, kým jsem, vědomím samým našeho prožívání pochybností, když si vznikajících pochybností budeme více vědomý, můžeme pak rozpoznat, jaký skutečný „duch“ mluví skrze to, co Jirko píšeš a učíš. A to je ono „rozlišování duchů“, o kterém píše gnóse.

Zcela základní vrozenou vlastností – sensuální charakteristikou vědomí jako takového je „prostorovost“ – to učí tantry i jóga vědomí, proto prosím, Jirko vysvětli svým čtenářům, jak je možné „obrátit pozornost“ nějakým já na prostorovost, v kterém se nachází. Zejména poté, co tvrdíš, že je nutné prvně odvrátit pozornost od uvědomovaných věcí v tomto prostoru?

Pak přímou jednoduchou instrukcí k poznání sebe ve vědomí je ztotožnit se s prostorem zahrnující prožívání vně i v našem nitru a nikoliv s prožívanými zkušenostmi v tomto prostoru. Zde nevyvstává žádná nutnost odvracení nějaké pozornosti od věcí kolem nás, či myšlenek a pocitů v nás, ale být si plně vědomi všeho, co prožíváme vně i v našem nitru v jediném poli prožívajícího vědomí, kterým jsme.

Pouze v nedávné knize jsi použil – dosud tebou nikdy neužívaný pojem „tělo vědomí“, který jsi opsal z mých textů a bez jeho pochopení, co jím míním. Snahou pouze vykrádat pojmy z nauky a učení druhých a dávat jim nějaký svůj domyšlený význam, je projev nedostatku vědomí a jeho slova. Takové eklektické používání „pojmů“ bez jejich prožitých zkušeností nepomůže zakrýt zásadní metafyzické a z nich plynoucí filozofické rozpory v tvé nauce, což je to, co skutečně reálně říkáš a píšeš pro své žáky.

Zajímalo by mě, co je tedy onou „tělesností vědomí“, o které jsi nikdy předtím nepsal? Tvrdíš přeci celou dobu, že tělo je opak vědomí, a že je nutné se od těla rozlišit, abychom byli vědomím. A jak souvisí realita vědomí s oním „objektem“, který nazýváš „fyzické hmotné tělo“?