Jiří Vacek: O lásce k sobě

Jiří Krutina

Pokud se nemáme my sami opravdu rádi, nemůžeme být nikdy doopravdy šťastní. Jak může být někdo skutečně šťasten, když celý život žije s někým, koho nemá rád, to jest sám se sebou?

Míním, že dříve než bychom se měli zamýšlet nad tím „jak být šťastný“ – měli bychom prvně vůbec říci, co znamená „být šťastný“. Co znamená „mít rád sebe“ – kdo, jaké já má rádo sebe a jaké to „sebe“ má milovat ono „sebe“? Co je vlastně „láska“? To je míním dobrý začátek jakékoliv duchovní, tedy meditativní práce – naučit se správně myslet.

Pokud se nemáme my sami opravdu rádi, nemůžeme být nikdy doopravdy šťastní. Jak může být někdo skutečně šťasten, když celý život žije s někým, koho nemá rád, to jest sám se sebou?

Míním, že dříve než bychom se měli zamýšlet nad tím „jak být šťastný“ – měli bychom prvně vůbec říci, co znamená „být šťastný“. Co znamená „mít rád sebe“ – kdo, jaké já má rádo sebe a jaké to „sebe“ má milovat ono „sebe“? Co je vlastně „láska“? To je míním dobrý začátek jakékoliv duchovní, tedy meditativní práce – naučit se správně myslet.

Láska k nám samým je základem naší spokojenosti. I Bůh má určitě rád sám Sebe, jinak by nemohl být šťasten ani láskou. Nelze nemilovat sebe a milovat současně druhé.

Takže my – tedy naše já máme milovat sebe, zase jiné já – což je základ „spokojenosti“, údajně – co jiného si může mentální já – ego přát – i když těžko něco jako štěstí tímto postupem může opravdu nalézt. Každá „sebe-láska“ jednou skončí – svou odděleností takového já od všeho ostatního.

A za jakého „Boha“ Jirko hovoříš – kterého „Boha“ máš na mysli? To neuvádíš. Předpokládáš, že „Bůh“ je bytost, která je „šťastná“ podobně jako sebe-milující já?

Já osobně nevím, co lze říci o „Bohu“ více, než že je zejména plně sám sebou, to asi jediné o něm můžeme říci – projektovat na samo vědomí naše vlastní duševní představy a způsoby prožívání je však zcela neadekvátní, míním. Opět bychom se měli spíše meditativně zaměřit, co je tím, co zveme „Bůh“, než o „něm“ prohlašovat, co „musí“, aby „byl šťastný“.

Co když to, co nazýváme „Bohem“, je vědomí všeho, co je a může být jako celku, jehož základní nálada (rasa) je blažeností – ryzí radostností, ale tím zdaleka není toto vědomí vyčerpáno. Toto jediné božské vědomí se prožívá v nesčetných prožitkových sférách a nikoliv všechny jsou „radostné“ či „blažené“ – přesto platí, že „Bůh je Láska“. Ale co je ona „Láska“, o které v tomto případě hovoříme?

Není onou „Láskou“ samotný ryzí cit – schopnost cítit jako základní kapacita vědomí? Schopnost citu – cítit lásku, radost, euforii, ale i bolest, tíži, smutek, chtivost, žárlivost, agresivitu, zlost, hněv. Není toto ona „láska“. Není ona „božská“ Láska kapacita cítit vše? Kdo cítí lásku či smutek, kdo miluje či smutní? Abych mohl cítit lásku, musím milovat, tedy cítit vše, lásku i nelásku, radost i bolest. Proč? Protože vědomí jakéhokoliv pocitu, který cítíme či zakoušíme, není daným pocitem, ale jeho vědomím – ALE abychom mohli být vědomím jakéhokoliv citu, ať už lásky nebo bolesti – musíme jej nejprve více cítit – být více cítícími bytostmi. K tomu vyzíval ve skutečnosti Buddha: Jste cítícími bytostmi.

Bez schopnosti cítit všechny naše emoce a nálady, ať už příjemné či nepříjemné k danému prožívanému já, nemůže člověk být jejich vědomím, ale ztotožňuje se s nimi, ať už je bude označovat za „negativní emoce“ nebo „ne-já“, a bude je „nezaujatě pozorovat“ z „poza hlavy“ nebo odkudkoliv.

To ale nějak nesedí s tvojí „naukou“, ve které učíš, abychom se jako já odtotožňovali od těla, které máme „pozorovat jako neživý předmět před sebou podobně jako od hrnku na stole“, jak učíš.

K rozvoji citu nevede zpředmětňování těla a jeho pozorování jako neživý objekt či „ne-já“, ale naopak postup zcela opačný – kultivace vědomí těla jako celku, kterým není žádné objektivizované „tělo“ – ale pole cítícího vědomí – duše, kterou jsme.

Aby člověk mohl opravdu milovat, být milujícím vědomím, tak se prvně musí naučit vše více a vědoměji cítit, všechny své pocity, emoce, radostné, i bolestivé, povznášející i skličující, myšlenky, druhé, věci kolem sebe, a to plně skrze své já a jeho základní tělesnou identitu – vědomí těla jako celku a nikoliv se odtahovat od těla, snažit se necítit, či brát prášky proti bolesti a budovat „nezaujatého“ pozorovatele, které vše pozoruje a rozlišuje „podle nauky“ jako „zlé“ a „dobré“ „síly a energie“, a podobné „new age“ kraviny či jako „předměty“ či „ne-já“ – takový „pozorovatel“ je duševní konstrukt a nic jiného.

Je-li Bůh Já jsem láskou, je naše vědomí Já jsem také láskou a proto se i miluje v tomto vědomí a jako toto božské vědomí.

No to jsou pěkné samo-důvody. To je opravdu „logické“, „racionální“, „cyklicky smysluplné“.

A jak se ten tvůj „Bůh“ miluje v tomto „vědomí“ – tedy je zde nějaký „Bůh“ a pak ještě „vědomí“, v kterém se „miluje?

Pravá a moudrá láska k sobě není proto zlem, ale dobrem. V takové lásce máme stejně rádi sebe, Boha i své bližní. Sebeláska se stává zlou, zdrojem zla, když milujeme nemoudře pod vlivem nevědomosti. To se stává tehdy, když žijeme v egu a milujeme se výhradně jako tělo, ač jím nejsme a dáváme požadavkům svého těla i mysli přednost před oprávněnými zájmy svých bližních, ale i našeho ducha.

Zase stará známá duální konceptuální hra na „dobro“ a „zlo“, která se line tím, co učíš v ještě jiných do protikladu projektovaných dualit (božské – nebožské světy, božské Já – tělo odpadlé od Boha, vědomí – hmota, atd.) doslova jako rakovina.

Takže když se milujeme „moudře“ tedy jako „sebe“ – své já či Já, tak je to „dobro“ a když se milujeme „nemoudře“ jako tělo – kterým nejsme, tak jde o „zdroj zla“. Óóó, takže klasický soudce, který soudí, co je „dobro“ a co „zlo“. Jednoduché a černobílé.

Dobro je milovat já a zlo je milovat tělo. Konečně to máme černé na bílém. Nádherné rozdělení „dramatu“. Není to ale pravdu trochu „schizofrenní“ a trochu „jehovistické“? A ono já je vůbec – z principu a podstaty věci oddělitelné od těla?

Zde je zásadní omyl v celém tvém duševním konstruktu, který vydáváš Jirko za „nauku“. Jde o centrální schizofrenii a oddělenost já a těla, tedy vědomí a jeho nesčetných kvalit, které zpřítomňuje.

Vybízíš druhé, že mají „milovat sebe – tedy své já“, ale současně nemají milovat své tělo neboť to je zlo – zdrojem zla! Bubu. To je podobné církevnímu katolickému tmářství v bleděmodrém.

Neexistuje z podstaty skutečnosti žádné já oddělitelné od těla, já je vždy vědomí a tělo je vždy určitá konkrétní kvalitativní oblast-pole prožívání tohoto vědomí. I ta já, která jsou samotným vědomím, se prožívají jako určité tělo tohoto vědomí. Já a tělo jsou neoddělitelné. Snaha já nějak oddělovat od těla – tělesného bytí je jenom převlečenou snahou o „sebevraždu“ a negování prožívání a cítění.

Takže podle tebe Jirko nejsme tělem – hmm – a prosím tě, můžeš nám říci, jak pak cítíme lásku například k druhým, k vlastní ženě, dětem, přátelům, nebo sexuální radost sdílenou s milovaným? Není to zcela náhodou právě jenom díky a skrze tělo a právě proto, že i oni jsou svými těly?

Nemá tu spíše někdo základní problém, a to ve svém deformovaném vnímání skutečnosti, ve které objektivizujícím hrubě materialistickým způsobem „vidí“ svůj vlastní mentální – duševní konstrukt – obraz s názvem „tělo“, které považuješ za hmotné a objektivní jenom proto, že na sebe, na tělo i na svět stále „kouká“ z venku?

Copak své tělo vidíme jako nějaký „neživý předmět“ „před námi“? Copak své tělo – tělesnost primárně neprožíváme ryze subjektivním způsobem?

Ať chováme jakkoliv zlé sklony a ovládá nás nevědomost o naší pravé podstatě, nejsme to nikdy my sami a není to důvod se proto nemít rád nebo se sobě dokonce ošklivit a nenávidět.

A koho tedy ovládá ona nevědomost a „zlé sklony“ – když to současně nejsme my sami? Tak kdo to je? Co to je věčně za „hru na schovávanou“? Tedy nám chceš Jirko říci, že když tedy podle tebe chováme zlé sklony a ovládá nás nevědomost – tak to nejsme my? A kdo tedy je ztotožněn s tou nevědomostí? To už je opravdu mentální tělocvik na druhou.

To nejsme my, ale ne-já, kterému jsme propadli. Z tohoto pohledu, pokud pěstujeme sklony se ztotožňovat s našimi „hříchy“ a pěstovat pocity provinění a vědomí „jsem ubohý hříšník“, tak vlastně zlo, kterým trpíme, posilujeme, protože je přijímáme jako sebe, ač jím nejsme.

To neznamená, že nemáme vidět své nedostatky, ale nesmíme je vztahovat na Sebe, na své pravé Já. Nejsme jimi, jsme od nich různí; pouze nás k naší škodě ovládají.

Máme jasně vidět své nedostatky, ale nikoliv jako Sebe, ale jako ne-já, ego, kterému jsme propadli a ze všech sil se jich zbavovat pomocí odtotožnění se od nich.

Postoj „já jsem hříšník“, nám však právě v tom brání, protože nás ztotožňuje s „hříšníkem“. Hříšník se přece nemůže zbavit sám sebe. Hříchů ovšem ano. Jedině rozlišení našeho pravého božského Já od ne-já, ega a jeho zla, nám umožňuje se svých nedostatků zbavit.

Dokud je přijímáme jako Sebe, pak je právě svou mocí posilujeme, místo abychom je rozpouštěli.

Správný postoj k našim nedostatkům vyžaduje dobrou znalost nauky i rozlišovací schopnost. Nesmíme se s nimi ztotožňovat ani propadnout omylu, že je nemáme a že nám nevládnou.

Jsme podstatně božští, ale dokud nás ovládá nevědomost a zlo, naše podstata je neúčinná, ale současně se jí samé naše nedostatky nedotýkají. Nejsme hříšní ani hříšníci, ale upadli jsme pod moc zla a nevědomosti. Tuto naši nesvobodu musíme nejprve přemoci, abychom mohli šťastně žít.

To je možné pouze tehdy, když vyměníme vládu zla a nevědomosti nad námi za vládu dobra božského Já jsem, kterým jsme.

Pokud nemilujeme sami Sebe, neplníme ani trojjediné přikázání lásky k Bohu a k našim bližním, které máme milovat stejně jako sebe.

K čemu jsou Jirko úvahy o přemýšlení „zda jsme nebo nejsme hříšní“ či obecně zda jsme tím či oním a stále řešit „krizi identity“? Je tohle skutečnou otázkou člověka usilujícího o poznání a hlubší smysluplný život?

Nepotřebuje člověk spíše skutečné návody, jak se stát více cítící a více skutečně sou-cítícím člověkem a tedy i bytostí se svými naplněnými vztahy a životem?

Čí mysl se ve skutečnosti pořád zaobírá „hříšností tělesnosti“ ve skutečnosti se svou „jógou“ „zpředměťňování těla, kterým nejsme, které máme pozorovat jako ne-já“!!!

Jirko, to neslyšíš a necítíš tu „nelogičnost“, že vybízíš ke zpředmětnění a odlišení „sebe“ od něčeho, o čem současně tvrdíš, že „tím nejsme“ a současně stále usiluješ o budování nějakého „Já“, které je oddělené od svého těla a tedy od prožívání své tělesnosti-svého bytí.

Když je pro tebe „tělo“ ne-já, které máme pozorovat jako „neživý předmět“, jak má člověk více cítit své pocity, emoce, radosti, smutky, myšlenky, sebe sama a tedy být vědomější bytostí?

Jak moc prakticky využitelné jsou tyto „sluníčkové duchovní bláboly“, že „máme milovat Sebe“, neboť „jinak nebudeme šťastni“, aniž by se řeklo, co je podstatou onoho „milování sebe“ a které já miluje sebe a co je „štěstí“, apod.?

Neměli by lidé spíše slyšet, že by měli začít plně cítit – cítit sebe jako tělo jako plně tělesnou bytost, všechny své prožitky, emoce, ať už tíživé, či povznášející, neboť jedině tak se mohou od nich „osvobodit“ – jedině tím, že je budou prvně plně cítit celým tělem jako samotné kvality vědomí. Jenom jako cítící bytosti se lidé mohou naučit být skutečně lidmi, cítit druhé, a tak skutečně moudře – tedy tělem sou-cítit s druhými jako vědomé bytosti?

Jak ale Jirko rozvíjet „lásku“, když současně učíš o „negativních emocích“ – jako kdyby něco takového mohlo vůbec z principu existovat a to, že máme své emoce zpředměovat a pozorovat jako „ne-já“ stejně jako zpředmětňovat tělo a jeho prožívání a „nezaujatě je pozorovat“, když prvním předpokladem rozvoje cítícího vědomí – tedy lásky, je vše naopak více cítit a cítit jako vědomí těla jako celku?

Učíš tělo pozorovat jako neživý předmět, rozlišovat sebe od něj, přitom opravdovým vstupem do sféry vědomí je naopak své tělo začít plně cítit – být jím jako samo pole cítícího vědomí.

Vstup do chrámu duše vede skrze tělo, nikoliv skrze snahu o jeho přesažení, negování, oddělení se od něj, či rozlišení se od něj (je jedno, jak si to nazýváš), jak? – když jsme to my sami jako samo vědomí.

Ve své nauce, kterou stále „dokola opakuješ“ bez jakéhokoliv posunu v pochopení desítky let, to spíše vypadá, že se chceš vymluvit ze své vnitřní oddělenosti a rozporu stále budovaného já, odděleného od prožívání svého tělesného bytí, od kterého si se léta odděloval, ať už jsi tomu říkal rozlišovat se, nebo „pozorovat z poza hlavy“ své tělo apod.

Tato léta budovaná oddělenost od tělesné identity, která tvoří ve skutečnosti naší širší duši, tě vede k tomu, že tyto aspekty své duše neguješ a zpředmětňuješ jako „síly zla“ – odtud tvá nauka o silách a energiích – aniž bys řekl, co těmi „silami“ či „energiemi“ vlastně je. Odtud předvídatelná dvojná „nauka“ o dobru a zlu, kterou učíš.

To, co říkáš Jirko, jsou stále plytké náboženské řeči o „lásce“, o „milování“ pořád dokola, které mají více či méně vědomě kamuflovat základní metafyzický rozpor v tvé tzv. „nauce“, vydávané za tu „učení Mahárišiho“, tu „učení Ježíše“, za které se schovává nedostatečnost vůbec napsat, co je opravdu třeba, a tak skutečně poradit.

Ale dosud jsi ve svých knihách ani nesdělil, co je ona „láska“ a co je ono „milování“. A hlavně, co opravdu vede k tomu, že člověk je více cítící a tedy opravdu milující bytostí a nežije své schizofrenie, zda jej má někdo rád, nebo nemá a neprojektuje svou duševní rozpolcenost a schizofrenii odděleného já od mentálního objektu „tělo“.

Následující úryvek je z několika dopisů praktiků nauky Jiřího Vacka, který na jeho webu nenajdeme.

Peklo jménem pozorovatel….(tak to pojmenoval pisatel)

Poslední zhruba rok se trápím s jednobodovým pozorovatelem, je si vědom své vlastní existence, když zrovna nic neprožívá, uvědomuje si stále, že existuje a v zásadě se sám sebe snaží sprovodit ze světa, což se mu nedaří. Nevím, zda je to duchovní ego, prostě si někdo ve mne stále uvědomuje, že existuje a v této naprosto oddělené podobě je to pro něho velmi útrpné…