Co říká věta „Základ vědomí je vědomí sebe“?

Jiří Krutina

Nadpis vůbec nesděluje odpověď na základní otázku „CO JEST SAMO VĚDOMÍ“, ale místo toho autoritativně od začátku tvrdí, co je jeho „základ“. A hned sděluje, že základem vědomí je „vědomí sebe“. Jak se tento „základ“ chápe? Proč tomu tak je, se zřejmě sděluje v následující větě, ani ta však ve skutečnosti neříká, proč by základem vědomí mělo být vědomí sebe. Když nesděluji, co je samo „vědomí“, jak mohu sdělovat a vědět, co je jeho základem? Věta tvrdí, že základem samotného vědomí je „vědomí něčeho“ — zde „vědomí sebe“, podobně jako „chápe“ vědomí aktuální materialistická věda, tedy jako „vědomí něčeho“, zde „vědomí sebe“ či vědomí závislé a patřící určitému subjektu — já — vědomí sebe. Současně ono „sebe“ není nic jiného než jáství — „já“. Jinými slovy, nadpis tvrdí, že vědomí (koho čeho?) sebe vědomí já je základem samotného vědomí.

Naproti tomu tradiční nauka tantry a kašmírského šivaismu či zcela unikátní nová reformulace v podobě Nové jógy vědomí tvrdí zcela něco jiného — přesně opačného v souladu s důsledným pochopením vědomí jako prvotního principu všeho: vědomí je prvotní princip neredukovatelný na žádnou formu bytí a podmínka všeho uvědomovaného, je poznáváním před vstupem v existenci svého bytí. Základním předpokladem existence jakéhokoliv já, jakéhokoliv subjektu či vědomí sebe není nic jiného než samo vědomí — vědomí jako takové, nikoliv opačně. Jinými slovy, vyjadřuje přímo prožívanou zkušenost vlastní všem: základem vědomí sebe či jakéhokoliv vědomí čehokoliv je samo vědomí vědomí jako takové. Nikoliv opačně. Každým okamžikem si jsme vědomí svého bytí do určité intenzity, a to jenom proto, že není okamžiku, kdy by nebylo přítomno samo vědomí, v němž se naše prožívání manifestuje.

Na rozdíl od všeho uvědomovaného není vědomí „věcí“, která by mohla mít svůj „základ“ v nějakém vědomí něčeho, ani v mozku, ani v určitém já — vědomí jakéhokoliv sebe (já), ale je prvotním principem — světlem — zdrojem — polem, skrze který je vše existující i neexistující, tedy veškeré bytí i ne-bytí (neprojevené bytí), zpřítomňováno a poznáváno jako určité vědomí spočívající v samotném vědomí ve svém zformovaném bytí, ať již aktuálním, nebo potenciálním. Samozřejmě neprojevené bytí (ne-bytí) existuje a je poznáváno výhradně v samotném vědomí jako ryzí potenciality vědomí.

Popisující „analytické“ zevní myšlení „o něčem“ — zde o „vědomí“, které říká, že „základem vědomí je vědomí sebe“, mi připomíná analogický způsob myšlení, kdy se zeptáme třeba na to, co je auto, tedy co je podstatou — bytím „auta“, a místo odpovědi, že jde například o „dopravní prostředek“, začneme s objektivizujícím analytickým popisováním toho, co jsme schopni vidět — objektivizovat, tedy například: „To je to, co má čtyři kola a jezdí po silnici, to, co má volant,“ apod. Co je „auto“, tedy co je podstatou — bytím „auta“, se nedozvíme. Nadpis „základ vědomí je vědomí sebe“ se podobá větě, ve které neřekneme, co je „auto“, ale tvrdíme, že základem auta je to, „že jím můžeme jezdit po silnici“ (vědomí sebe), tedy něco, co je až umožněno autem (vědomí samo). Tím chci současně ukázat na rozdíl mezi objektivizujícím ne–myšlením „o něčem“ a přímým meditativním myšlením něčeho, co skutečně jest.

Nadpis říká, že samo vědomí je závislé na „vědomí sebe“, tedy na určitém „já“, které si je vědomo. Ve skutečnosti nám tedy věta nepřímo říká, že Bůh, kterým je samo božské univerzální vědomí, je závislý na nějakém „já“ — tedy určitém vědomí něčeho, či dokonce někoho? Opravdu zajímavý to „Bůh“, který závisí na existenci nějakého já či Já. Není právě tento „bůh“ oním egem — já, které si začalo přisvojovat a přivlastňovat samo vědomí jako „své“ vědomí a tak se povýšilo na židokřesťanského žárlivého boha „já jsem“, který vedle sebe nesnese nikoho vyjma těch, jež jej uctívají jako své já? Tento způsob myšlení, převzatý z židokřesťanského monoteismu, včetně stereotypu jeho mýtu tvoření, na dva tisíce let ovlivnil celou západní kulturu a jeho dopad právě v dnešních dnech pociťujeme nejintenzivněji. Bůh není žádné já nebo bytí, ani nejvyšší bytí či nejvyšší Já, ani nejvyšší Bytost, která „má“ nebo „vlastní“ vědomí či je „sebe si vědomé“ jak mimo jiné také tvrdí stoupenci učitele této „filozofie vědomí“, ALE JE vědomím samým — univerzálním vědomím všeho, co je a může být, které nelze vlastnit a nepatří žádné bytosti, žádnému „bohu“, který „jest“, ať již je jakkoliv „nejvyšší“ a křičící „já jsem“.

V souladu se zde dekonstruovanou filozofií „vědomí“ ten samý učitel současně učí, že Bůh je nejvyšší Bytost/Bytí[2] , jedná se tedy jenom o další z mnohých klasických náboženských ideologií vytvořených eklektickým spojením vlastního pochopení indické advaity a monoteistického židokřesťanství a jeho boha „Já jsem“. V souladu s tím se pak nelze ubránit vytváření kultů kolem takových náboženství, které do svého středu jako nejvyšší duchovní princip místo Pravdy umisťují určitého „Boha“, například princip bytí v podobě určitého Já. Tento typ nauky samozřejmě rezonuje s vládnoucím myšlenkovým klimatem a takzvanými aktuálními zevními „bohy“, proto tato forma jazyka přitahuje lidi rezonující s podobným vybavením mysli a její nevědomostí. Učení je na první pohled velmi logické, srozumitelné a jasné, zapomínáme však, že to neříká nic o tom, co skutečně komunikuje a kam vede své stoupence.

Vědomí je zcela nezávislé na konkrétním a jakémkoliv „já“, tedy „vědomí sebe sama“. Právě ono samo je naopak zdrojem všech možných „já“ — tedy mnohých „vědomí sebe sama“, které jsou jeho individualizovanými součástmi. Zároveň to, zda si je určité já, tedy „vědomí sebe sama“, vědomé sebe jako vyjádření širšího božského vědomí, se prvotního principu, kterým je právě samo vědomí, vůbec nedotýká, ten zůstává stále přítomen.

Copak Božské vědomí potřebuje nějaké já — vědomí sebe pro svou skutečnost? Když si nejsme vědomi svého já, přestává snad vědomí být skutečností?

Je samo vědomí opravdu závislé na určitém vědomí sebe, nebo dokonce na našem vědomí sebe? A co kdybychom nebyli? Pak by vědomí také přestalo existovat?

Je jednoduše třeba chápat vědomí jako samo vědomí, a nikoliv jako vědomí určitého sebe a závislé na určitém subjektu. Právě toto důsledné pochopení tvoří základ nové filozofie Principu vědomí.

Základní podmínkou jakéhokoliv vědomí sebe je tak samo vědomí, nikoliv opačně.

[1]     http://www.pratelejirihovacka.cz/clanky/nauka—praxe/zaklad-vedomi-je-vedomi-sebe.htm

[2]    http://www.pratelejirihovacka.cz/clanky/listarna/dalsi-dotazy.html

1 komentář u „Co říká věta „Základ vědomí je vědomí sebe“?“

Komentáře nejsou povoleny.