Co říká věta „Vědomí není prvotně vědomím něčeho, ale sama sebe“?

Jiří Krutina

Větu i její sdělení vnímám jako cyklické a NElogické. Tvrdí, že vědomí není vědomím něčeho (koho čeho?), což jasně vyplývá již z rozdílných pojmů „vědomí“ a „vědomí něčeho“, ale vzápětí je dodáno, že vědomí je prvotně „vědomí něčeho“, a to „sebe sama“, tedy že vlastně vědomí je vědomím něčeho, a to „sebe sama“.

Copak „sebe sama“, tedy „já“, není „něco“? Copak „vědomí sebe sama“ není vědomím něčeho? Jaký smysl má věta, kde v první části tvrdíme, že vědomí není vědomím „něčeho“, abychom v druhé části té samé věty naopak tvrdili, že vědomí je vědomím „něčeho“ — zde „sebe sama“, tedy já? To „sebe sama“, tedy „já“, není „něco“? A existuje „něco“ samo o sobě, například jakékoliv „já“ či „subjekt“, aniž by současně nebylo přítomno vědomí, které si jej uvědomuje a v kterém se zpřítomňuje — existuje?

To, že „já a každá forma bytí je unikátní individuální součástí univerzálního božského vědomí“ (čajtanjatma), jak praví například první Šivova sútra základního tantrického písma, neznamená, že se nejedná o dvě rozlišené a různé skutečnosti: samo „vědomí“ a „já“ — „jáství“, které nelze směšovat jako identické v jakousi nerozlišenou „kaši“ nebo je chápat jako synonyma pro jedno a totéž a vytvářet mixující nové koncepty typu „sebe si vědomé vědomí“, které jsou již z principu filozofickým nesmyslem.

Právě tento způsob nevědomého směšování dvou principiálně rozlišených skutečností (v tomto případě „vědomí“ a „jáství“) v jedno a totéž, v jediný pojem v jazyce, doslova „rámcuje“ nevědomost vědomí do jazyka, který pak z principu nemůže komunikovat samo vědomí a neumožňuje komunikovat hlubší pochopení samotného vědomí a jeho praktiky. Zde nejde o „slovíčkaření“ nebo jenom „jinou“ formu vyjadřování, ale o komunikační moc vědomí, jeho slovo.

Neexistuje a z principu ani nemůže existovat nic, tedy žádná podoba bytí existence, ať aktuálního projeveného, nebo potenciálního neprojeveného, bez prvotní existence jejich vědomí (nikoliv jako „vlastnění“ danou věcí či jevem ve smyslu genitivu, ale jako samo ryzí vědomí dané věci, jevu, já, bytí atd.). Základní charakteristikou je otevřené neomezené prostorové pole vědomí, ve kterém se vše, čeho si vědomí může být vědomé, zpřítomňuje a podléhá změnám. Místo popisu, co je nebo není „základem“ samotného vědomí, Princip vědomí jasně sděluje, CO JE „VĚDOMÍ“. Je-li jasně řečeno, co je vědomí, můžeme dále komunikovat jeho kvality, vlastnosti, jak se manifestuje v naší zkušenosti jako my sami a přímo jej komunikovat v praktikách vedoucích k jeho kultivaci, udržování, přebývání v něm a bytí jím — vědomím samým. Filozofie vědomí je živá filozofie, kterou musíme ztělesňovat a její součástí je i jej komunikace slovy.

Vědomí je přímé, ničím nezprostředkované poznávání a prožívání současně — poznávání před svým vstupem — zpřítomněním do podoby potenciálního neprojeveného nebo aktuálního projeveného bytí — existence. To je zásadní rozdíl mezi vědomím a bytím. Není však současně „nicotou“ nebo „prázdnem“, ale plností svého neprojeveného potenciálu a kvalit, které nalézají svou manifestaci ve smyslovém prožívání světa, nás samých i druhých.

Aby mohlo existovat jakékoliv bytí, tedy jakékoliv „něco“, včetně „sebe sama“, tedy jakéhokoliv „já“, musí existovat prvně jeho vědomí (nikoliv jemu patřící či jím vlastněné, ale ve smyslu vědomí toho). Bez prvotního vědomí nemůže existovat ani „vědomí sebe sama“, tedy „já“, ani myšlenka „Já jsem“. Žádná forma či bytí vědomí, včetně „vědomí sebe sama“, tedy „vědomí jáství“ — „vědomí já“, nemůže existovat bez prvotního principu, kterým je samo vědomí, někdy nepřesně říkáme ryzí vědomí, či lépe vědomí jako takové — samotné vědomí.

Považuji první větu za pouhý myšlenkový konstrukt — jednoduše produkt „myšlení o něčem“, tedy myšlenkový výtvor (vikalpa) na úrovni mentální představy zcela neodpovídající zkušenostní skutečnosti, kterou je právě samo vědomí — vědomí jako takové.

Cítím větu jako z principu nelogickou a sama sebe rozporující rozporující své dvě části. Současně jednoduchým meditativním přezkoumáním zjišťujeme, že neodpovídá skutečnosti, tedy samotnému vědomí, ale je pouhým mentálním konstruktem — výsledkem mentální aktivity, nikoliv rezonance vědomí samého a jazyka. To je zákonité, neboť vychází z nedostatečně promeditovaných předpokladů. Když takové předpoklady dále rozvíjíme, neubráníme se této cykličnosti.

Věta nicméně nastoluje otázku, čím je tedy vědomí jako takové, čím prvotně je? Je vědomí něčím „ryzím“, skutečně oddělitelným od prožívání či svých transsubjektivních kvalit? Lze takto chápaného ryzího vědomí „dosáhnout“ či si je „uvědomit“? Nezakoušíme vždy samo vědomí konkrétním individuálním způsobem jako jeho určitou senzuální prožívanou kvalitu — zkušenost? Například jako neomezené otevřené pole či prostor vědomí, světlo vědomí, blaženost vědomí, éter — dech vědomí či jako jáství nebo určité božství či Boha? Vždy prožíváme samo vědomí určitým individuálním způsobem. Pak je něco jako samo (ryzí) vědomí, oddělené od svých zkušenostních dimenzí, nejen „abstrakcí“, ale z principu nedosažitelné. Vědomí, jeho zkušenosti, kterými podstatně jsme, můžeme vždy zakoušet jenom skrze vrozené kvality samotného vědomí, například prostor, světlo, blaženost, jáství, božství apod.

Myslím si, že prvotně je pak z tohoto pohledu vědomí zejména vždy nové vědomí potenciálního bytí, které může z principu existovat pouze jako určité „vědomí“ — kvalita vědomí v samotném vědomí. Prvotní není nic aktuálně projeveného, nic z aktuálního projeveného bytí, tedy ani určité já či subjekt, ale „temná – černá“ sféra vědomí potenciality, kde veškeré neprojevené bytí existuje v podobě potencialit a kvalit samotného vědomí. To je nejvnitřnější dimenze samotného vědomí v něm samém, dalšími jsou pak vědomí aktuality, tedy vědomí manifestovaného bytí, a vědomí stávání se či aktualizace, které je vnitřním dynamickým vztahem obou předchozích základních dimenzí vědomí potenciality a vědomí aktuality.  Odtud také trojjediné Absolutní vědomí či trika. Prvotně je tedy vědomí spíše vědomím potenciality než „vědomím sebe sama“.

Tímto se dotýkáme vztahu mezi základními skutečnostmi, a to vědomím a bytím. Bytí je to, co jest, to, co existuje či neexistuje. Vědomí je princip, který obsahuje a poznává vše ještě před svým vstupem v bytí, v existenci, poznává, zda něco je nebo není. Prvotní podobou vědomí, které je neoddělitelné od své zkušenostní dimenze, neboť je z principu vztahové, je pak z tohoto pohledu vědomí potenciálního bytí, které je zdrojem všeho aktuálního bytí.

Toto pochopení prvotní reality nalézáme i v gnostické předkřesťanské tradici jako vztah světla (vědomí jako takové) a tmy (potenciál vědomí). Bůh je zde stejně jako v tantře chápan nikoliv jako nejvyšší Bytí či Bytost, ale jako božský dynamický vztah světla a tmy, vědomí jako prvotního světla všeho (symbolizovaného jako bůh Šiva v tantře) a jeho „temného“ neprojeveného potenciálu (Matka Kálí). Ve svobodné hře světla a tmy pak povstává celý proces tvoření. To je zcela zásadní rozdíl od pozdějšího stvořitelského mýtu židokřesťanství, které chápe stvoření jako projev určitého stvořitelského já a v podstatě jako historii „pádu od Boha“.

Osobně cítím, že autor převzal obsah pojmu „vědomí“, jak jej učí západní věda v jeho omezeném chápání. Místo jeho skutečné reformulace (navrácení skutečného obsahu — vnitřního slova na základě zkušenosti, ať již tak, jak jej chápala indická metafyzika tantry, nebo jak jej chápala gnóze) pro odlišení se od něj zavedl své nové umělé koncepty typu „sebe si vědomé vědomí“, „sebe si vědomé pozorující vědomí“, či dokonce „sebe si vědomé vědomí Já jsem“ apod., které jsou ale ve své podstatě filozofickými nesmysly.

Rozvíjení plně nepochopeného pojmu a slova dalšími přívlastky dle mého názoru není cestou. Cestou je samo navrácení plné hloubky významu daným slovům. Chápu sice tuto „dobrou snahu i důvod“ autora, ale cíl se minul účinkem.

Skutečnou nejprimárnější spirituální hodnotou a principem je princip Pravdy, přesně v souladu s věčnou spiritualitou, jejíž echo známe z véd: „Není vyššího náboženství než pravdy.“ Nikoliv ta či ona doktrína, ten či onen bůh, ale živý princip Pravdy je hodnotou skutečné lidské univerzální spirituality. Právě zde se prokazuje, zda uctíváme staré náboženské kulty, ať již v podobě osob či určité konkrétní formy jazyka, nebo se učíme být živou vědomou individualitou ztělesňující věčně nové poznávání univerzálního vědomí. Vývoje naší řečí je projev vzdělávání naší duše.

To je obzvláště u nás plně v souladu s Husovým učením a požadavkem táborských gnostiků, „abychom pojmenovávali věci pravými jmény a navrátili slovům jejich význam“.

Myslím si, že než neustále zavádět nové a nové umělé koncepty, je spíše potřeba vrátit se ke skutečnému významu slov a začít věci pojmenovávat správnými slovy, která skutečně vyjadřují jejich bytí. To je i podstatou nového myšlení a náš krásný jazyk nám to umožňuje. Právě meditativní pocitové užívání slov, jejich pečlivá a meditativní volba, je projevem našeho citu k vlastnímu mateřskému jazyku, který je i klíčem k jeho duši. Mimo jiné to byl i jeden z požadavků táborských gnostických sekt u nás během husitství: „Pojmenovávat věci pravými jmény a vrátit jménům jejich pravý význam.“

Podobně a v ještě širších perspektivách chápal návrat k novému myšlení i Martin Heidegger, který kritizoval současné západní technologické NE-myšlení.

Nové myšlení vyžaduje novou pečlivost jazyka, žádné vynalézání nových termínů, jak jsem si kdysi myslel, nýbrž návrat k původnímu obsahu naší vlastní řeči, i když ji můžeme zachytit jen v jejím stálém odumírání.“

Martin Heidegger, Rozhovory k osmdesátým narozeninám

Chápu „dobrou“ snahu autora výše dokonstruovaných vět, proč chtěl rozlišit běžné chápání slova „vědomí“ jako „vědomí něčeho“ svým konceptem „sebe si vědomého vědomí“ a zřejmě tak komunikovat, že „vědomí je samotným vědomím“ — tedy z principu vědomí je vědomím — vědomím jako takovým, nikoliv jako pouhé „být si vědom“. Nicméně si myslím, že daleko přirozenějším a správnějším způsobem je NEBÁT SE (a tak nekrást, jak by řekl Masaryk) a vrátit slovu „vědomí“ jeho skutečný smysl a význam, místo abychom jej přijímali v omezeném — nevědomém pochopení a pak k němu přidávali „vlastnosti“ v podobě konceptu „sebe si vědomého vědomí“.

Sám jsem se tomuto jazyku přizpůsoboval jen velmi obtížně. Myslím si, že je přece snazší uvést, co je skutečně vědomí, a dále používat pojem „vědomí“, než udržovat druhé  v nevědomosti o tom, co je vědomí, a vést je k poznání něčeho, co nově nazveme „sebe si vědomým vědomím“. Omezením pojmu vědomí a vytvořením nového umělého konceptu „sebe si vědomého vědomí“ je bohužel vytvořena jazyková konstrukce směšující dva podstatě různé aspekty skutečnosti, samo vědomí a jáství, která uzamyká vědomí a jeho hlubší pochopení formou jazyka.

Samo „sebe si vědomé vědomí“ je filozofickým nesmyslem, vědomí je vědomím právě proto, že je vědomé(í). Vědomí nemá charakter „existence“ jako bytí  – to ale neznamená, že nemá svou realitu! Když například přidáme, že je „sebe si vědomé“ či že jeho základem je „vědomí sebe“, tak jej jenom dále objektivizujeme a místo skutečného principu vědomí ve skutečnosti hovoříme o principu bytí — zde principu jáství jako prvotním principu, od kterého je až vědomí odvozeno. To je stanovisko ega. Jak chceme komunikovat širší vědomí, když vycházíme ze stanoviska nevědomosti? Tím chci ukázat, že nejde jenom o slova, ale o skutečné vnitřní pociťování jazyka komunikujícího pociťující vědomí samo, které buď přináší nové vědomí a tedy „osvobození“ vědomí z jazyka, nebo i navzdory dobrému prvotnímu úmyslu pomáhá udržovat nevědomost. Můžeme oprávněně hovořit o vědomí jazyka a jeho józe či meditativním myšlení. Zde je důležité být vědomím tvorby — hledání slov vystihujících to, co chceme skutečně komunikovat. Jde spíše o proces podobný vnitřnímu pociťujícímu ladění a hledání rezonance mezi tím, „co“ chceme komunikovat, a slovy, které to komunikují (jak), než o popis v „kuchařce“ či „technologickém postupu“. I v jazyce může být stejná krása, jakou prožíváme při vstupu do úchvatného chrámu, či nalézáme v poslechu symfonie, která je vstupem do tichého prostoru světa pravdy beze slov.

Vědomí je vědomé bez potřeby konkrétního „sebe“. To „činí“ vědomí vědomím.

Vědomí není ani „moje“, ani „tvoje“, nepatří žádnému bytí či já. Je polem vědomí, obsahujícím vše, čeho si je vědomé a čeho si může být vědomé. Navíc nevědomé vědomí je holý filozofický nesmysl. Koncept „sebe si vědomého vědomí“ pak dle mého názoru směšuje v jazyce dvě různé skutečnosti, samo vědomí a jáství. Nepřináší jasnější komunikaci, ale spíše další otázky při hlubším přezkoumání.

Myslím si, že je nutné uvědomit si a chápat význam jazyka jako komunikace samotného vědomí, a nikoliv pouze jako nástroje k objektivizujícímu myšlení „o něčem“ se stále novým stavěním „babylonských věží“ ze slov. Jazyk není oddělitelný od poznání, které komunikuje — je naopak jeho součástí. Myslím si, že nelze přijímat jazyk a slovník nevědomosti a snažit se takovým jazykem nevědomosti komunikovat poznání, které ji má odstraňovat. Pokud chceme komunikovat určité poznání, musíme prvně nalézt rezonující slova, která jsou v souladu — rezonanci s daným poznáním a nesou jej — komunikují jej slovy jako samo vědomí — vědomí formované slovy, jež se při naslouchání odhaluje v naší duši jako stejné vědomí, které komunikují slova, jimž nasloucháme.

Směšování jáství a vědomí v konceptu „sebe si vědomého vědomí“ pak může například bránit hlubšímu pochopení vztahu mezi jednotlivými prožívanými já a prožívajícím já, kterým není žádné z prožívaných já, ale JE samotným polem vědomí, v němž se kontinuum prožívaného zkušenostního já inkarnuje jako vědomí prožívání.

[1]     http://www.pratelejirihovacka.cz/clanky/nauka—praxe/zaklad-vedomi-je-vedomi-sebe.htm

[2]    http://www.pratelejirihovacka.cz/clanky/listarna/dalsi-dotazy.html