Co říká věta „Nejprve zde vždy musí existovat samotné vědomí a teprve pak si může něco uvědomovat, když k tomu přivrátí svou pozornost“?

Jiří Krutina

Kde „zde“ musí existovat samotné vědomí? Základní vlastností vědomí není, že existuje — to je vlastnost „existence“, tedy bytí. Základní vlastností, která činí vědomí vědomím, je to, že ono vědomí (slovesný tvar), podobně jako existence existuje.  Existence či neexistence je charakteristika bytí a jsoucna, což ale neznamená, že vědomí samo nemá svou realitu a to prvotnější.

Ono někdy vědomí neexistuje a někdy ano a navíc místně — tedy „zde“?  Princip vědomí naopak jasně říká, že vědomí je prvotním principem, bez kterého neexistuje nic ostatního. Nemůže tedy někdy existovat a někdy ne. Zde je vidět, že pod pojmem „vědomí“ stará jóga a její učitelé ve skutečnosti komunikují něco zcela jiného než samo vědomí, jak bylo chápáno v tantrické metafyzice a vyjádřeno slovem cit! Zde pak nejde o slova, ale o to, co slova skutečně komunikují, třebaže používají slovo „vědomí“!

A jak to souvisí s první větou, která naopak tvrdí, že základem vědomí je vědomí sebe, když následující věta sděluje, že prvně zde musí být vědomí a teprve pak vše, co si může uvědomovat? Neříká tedy věta nepřímo, že je vlastně „nějakým způsobem“ prvotní samo vědomí?

Je-li nutná prvotní existence samotného vědomí a teprve pak něčeho uvědomovaného, jak tedy může být nejprve vědomí něčeho — zde „vědomí sebe“, jak tvrdí předchozí věta?

Současně vztah mezi vědomím samým a vším, co si uvědomuje, čeho si je vědomo, není jednosměrným vztahem „příčiny a následku“, ale současným vztahem vědomí prožívání a prožívání vědomí či prostoru a jeho obsahu. Vše, co si vědomí uvědomuje, nejsou nějaké „neživé“, hotové „objekty“, ale vždy ryze transsubjektivní zkušenosti určitého vědomí v samotném vědomí jako takovém, jehož základní charakteristikou a vlastností je neomezené otevřené pole — prostor.

Co je ono „přivracení pozornosti“, které umožňuje „vědomí něčeho“? Kdo přivrací pozornost? Vědomí samo nepotřebuje k ničemu a k nikomu „přivracet pozornost“, aby si uvědomovalo — bylo vědomé čehokoliv. Vědomí pouze vědomí a uvědomuje — od toho je vědomí.

Podmínkou existence jakéhokoliv vědomí něčeho není přivrácení pozornosti, ale existence jeho vědomí jako takového (nikoliv ve smyslu genitivu, ale jako vědomí toho), neboť, jak již víme z prvotního Principu vědomí, bez prvotního vědomí neexistuje a nemůže existovat nic dalšího. To, že si vědomí něco uvědomuje, je možné jenom proto, že prvně existuje vědomí toho, co si vědomí uvědomuje. To je základním předpokladem, nikoliv „něčí“ přivrácení pozornosti.

Ani „přivrácení pozornosti“, o kterém věta hovoří, nemůže existovat bez prvotního „vědomí přivrácení pozornosti“. Aby bylo možné k něčemu přivrátit pozornost, musí být prvně přítomno samo vědomí tohoto přivrácení pozornosti či zaměření pozornosti — bez něj nelze ani přivrátit pozornost.

„Přivracet“ pozornost může vždy určité já, které se nachází ve vědomí, které je polem — prostorem vědomí, v němž se „já“ nachází a kde se také něčemu věnuje — přivrací pozornost.

Vědomí samo nepotřebuje k ničemu přivracet pozornost jako určité já, neboť jeho základní charakteristikou je neumístitelné pole — prostor, v kterém se nachází jakékoliv já, jakékoliv přivracení či odvracení pozornosti i vše, co si vědomí může uvědomovat.

Věta nám říká, že vědomí přivrací pozornost k něčemu uvědomovanému, což je předpokladem uvědomování. Nikoliv tedy samo vědomí něčeho je podmínkou uvědomování něčeho, ale aktivita s názvem přivracení pozornosti, kterou provádí vždy pouze nějaký konatel, nějaké já. Věta vyznívá jako směšování vědomí s určitým já, které manipuluje pozorností a tak umožňuje uvědomování. Jde tedy o směšování dvou různých skutečností: samotného „vědomí“ a „já“, které přivrací pozornost.

S tímto názorem a celou „vědou sebe si vědomého vědomí“ pak souvisí jazyk technologického postupu směřujícího k „poznání“ s tím spojeným, který se nejčastěji volně formuluje jako „odvrácení pozornosti od proměn světa a její přivrácení k vědomí Já jsem“. Tento postup opět indukuje existenci dvou já, jednoho, které přivrací pozornost k vyššímu Já, jež je objektivizováno jako „vědomí Já jsem“, tedy vědomí své existence. Takový návod vybízí k soustředění na aktuální zafixované vědomí sebe, neboť samo vědomí si nelze z principu „uvědomit“ nějakým já ani na něj „obrátit“ či „otočit“ pozornost, protože samo vědomí je neumístitelné. Lze jej však rozpoznat jako vždy přítomnou skutečnost, která ztělesňuje nás samé okamžik po okamžiku. K tomu je nutné udržovat vědomí nezaměřené v jeho základní kvalitě pole.

Jóga vědomí nás naopak vybízí, abychom si byli co nejvíce vědomi všeho, co si můžeme uvědomovat, přímým pocitovým vědomím celého tělesného bytí a prvně tak zesílit své tělesné vědomí sebe jako celku, aby vyvstala plná zkušenost samotného vědomí celého našeho bytí. Nikoliv odvracet pozornost — proč, když každý přirozeně zakouší, že vědomí čehokoliv není tím, tedy že vědomí myšlenky, pocitu, emoce a těla není myšlenkou, pocitem, emocí a tělem, ale jejich samotným vědomím bez jakékoliv myšlenky, pocitu, emoce a těla? Vědomí, zahrnující prostor kolem i v nitru, je vždy různé a současně neoddělitelné od prožívání. Udržování vědomí celého těla přirozeně vede k proměně naší zkušenosti ve vědomí jako ztělesňování prožívání v širším poli neomezeného vědomí jako takového, které je naším pravým vědomím Já. Není žádným z prožívaných já, ale JE vědomím samým. Jóga vědomí vychází z přímé prožívané zkušenosti, že jsme si natolik vědomi svého já a tak samotného vědomím jako celku nakolik jsme vědomím svého tělesného bytí jako celku, zahrnujícího prostor kolem i v nitru a chápaného jako tělo či tělesnění vědomí.

V naší zkušenosti je přítomno kontinuum prožívaného zkušenostního já a skutečný Prožívatel či Já, kterým je vědomí samo, udržování obou aspektů skutečnosti v našem vědomí je přirozený stav sahadža.

[1]     http://www.pratelejirihovacka.cz/clanky/nauka—praxe/zaklad-vedomi-je-vedomi-sebe.htm

[2]    http://www.pratelejirihovacka.cz/clanky/listarna/dalsi-dotazy.html