Co říká věta „Já existuji, jsem si vědom, že existuji, a jsem to Já, kdo existuje“?

Jiří Krutina

Věta vyjadřuje stanovisko vědomí naší existence, vyjadřuje uvědomění, že existujeme. Jde tedy opět o vyjádření vědomí něčeho, v tomto případě vědomí existence („já existuji, já jsem si vědom a jsem to Já“), nic více.

Vědomí něčeho, v tomto případě vědomí (koho čeho?) své existence, já existuji, je vyjádřením principu bytí, že existujeme, nic více. Navíc autor není ve svém „důkazu“ důsledný — co kdybych neexistoval? Může tato varianta přicházet v úvahu? Jistěže. Co je existovat a ne-existovat? Co je vlastně podstatou samotné existence — bytí? Autor neříká nic co je „bytí“, co znamená „existovat“, ale jenom že je – ok – ale co se tím chtělo říci vlastně?

Vědomí samo ale není závislé na existenci určitého já ani Já, ale naopak veškerá existence a bytí jakéhokoliv já či Já je závislá na jejich vědomí.

Uvědomování si své existence ještě vůbec neznamená, že jsme současně také vědomím, které je prvotním principem a předpokladem veškeré existence, tedy i existence jakéhokoliv já — vědomí sebe sama, že existujeme, tedy onoho „vědomí já jsem“.

To, že jsem si vědom, že existuji, ještě neznamená, že jsem také vědomý, přebývám ve vědomí a jsem vědomím samým.

Být si vědom, že něco nebo já existuji, není totéž jako samo vědomí mé či jakékoliv existence, které není žádným prožívaným já, ale je vědomím samým. Současně to už vůbec nedokazuje první autoritářskou tezi, že základem vědomí je vědomí sebe.

„Já existuji“ je pouze konstatování existence, tedy bytí, nikoliv ale samotného vědomí — toho se naše existence či existence jakéhokoliv „já“ vůbec nedotýká. Současně ani nepřezkoumává samotnou esenci „existence“. Co to znamená existovat — být?

Znamená snad to, že když si uvědomuji své já, že jsem „Já“? Zajímavý myšlenkový postup. A co je ono „Já“, které se uvádí? Proč se neuvádí, co je ono „Já“, které ví, že je „já“? Já, které si je vědomo své existence, je Já s velkým „J“?

A neví snad každý zcela přirozeně, že je já, že existuje a že to je já? To ale ještě vůbec nic neříká o samotném vědomí jako takovém, i zcela nevědomí lidé si vždy uvědomují sebe sama, tedy své já a to, že existují, a ví, že jsou to oni, kdo existuje. Bytí ale není totéž co samo vědomí a princip vědomí není totéž co princip bytí.

„Já existuji a jsem to já, kdo existuje, a jsem si toho vědom.“ A kdo jiný by to tak měl být než já, že? Ale co je ono „Já“ s velkým „J“ a proč bylo užito velké „J“ zůstává další otázkou. Věta spíše komunikuje princip bytí — existence, neříká nic o vědomí jako takovém. A podle mého názoru ani nedokazuje tvrzení předchozí věty, že základem samotného vědomí je „vědomí sebe“.

Každý, tedy každé já si je vědomo, že je já, že existuje. Ale to není samo vědomí, to je pouze potvrzení své existence, svého bytí v podobě já — jáství, což je zcela jiná skutečnost než samo vědomí, které je na jakémkoliv „já“ a bytí zcela nezávislé.

Věta vyjadřuje zkušenost existence sebe sama a její uvědomování a to považuje za potvrzení, že jsme nějaké „já“ s velkým „J“, které ale již není dále vysvětleno.

Autor tedy chápe nejvyšší skutečnost opravdu jako určité jsoucno či bytí, ať už s malým nebo velkým počátečním písmenem. Tedy v souladu s podobnými ideologiemi jako je monoteistické židokřesťanství nebo advaita védánta, která rozhodně není vrcholem indického kontemplativního filozofického myšlení.

[1]     http://www.pratelejirihovacka.cz/clanky/nauka—praxe/zaklad-vedomi-je-vedomi-sebe.htm

[2]    http://www.pratelejirihovacka.cz/clanky/listarna/dalsi-dotazy.html