Jiří Vacek učí: Ježíš učí nauku o nedvojnosti (?)

Jiří Krutina

Nová kniha Jiřího Vacka s názvem „Kdo je Bůh?“, mě zaujala svým názvem, který je ve formě otázky, nikoliv obsahem, ten se dal předpokládat. Není jím nic jiného, než opakované stále dokola velmi specifické učení a ideologie Jiřího Vacka jako v jeho dalších knihách, zcela neoprávněně vydávané za stejné učení Ježíše a Ramany Mahárišiho a dalších tzv. „duchovních učitelů světa“, jak neopodstatněně tvrdí. Tato kniha je kniha autora Jiřího Vacka a vyjadřuje jeho stanoviska a jeho stav poznání a pochopení, nikoliv Ježíše, či někoho jiného, proto je správné se podívat, co tedy Jiří Vacek skutečně učí.

Co vlastně název kniha – otázka „Kdo je Bůh?“ říká? Je tato věta skutečnou otázkou? Slovem „kdo je“ se předjímá, že „Bůh“ – který není nijak vysvětlen, je „někdo“ – určitá bytost či osoba. To jasně otázka sama říká. Autor tedy předpokládá, že Bohem je bytost a ptá se „kdo“ je touto bytostí – „Bohem“. Je opravdu základní otázkou autentického duchovního úsilí a cesty skutečně otázka „Kdo je Bůh?“? Tato otázka není skutečnou otázkou, ale od začátku manipulativním sdělením, která předjímá „Boha“ jako určitou bytost a současně implikuje otázku, variantu „kdo není Bůh“. Otázka ve skutečnosti vyjadřuje stanovisko a myšlení – duální a orientované na existující jsoucno, zda něčím je, či není, aniž by se vůbec zaměřila meditativním zkoumáním (átmavičárou) na to, co znamená, že něco JE – co znamená, že něco JEST, otázku co znamená být, ať už se jedná o bytí jakéhokoliv boha či bytí jako takové.

Kniha se prezentuje jako „odhalení největšího tajemství bible“. Tím má být tvrzení, že „Bůh je vědomí Já jsem“ a dodává, že toto „vědomí Já jsem“ je stejné podstaty jako naše „pravé Já“. Jinými slovy vědomí (koho čeho?) (já jsem, já existuji) je Bůh a „podstata“ našeho pravého Já. Jako kdyby samo vědomí – vědomí jako takové mělo být závislé na existenci nějakého – našem, nebo jiném Já – jeho existenci. Pak Jiří Vacek neříká nic jiného než, že vědomí je závislé a odvozené od určitého já, jeho existence. Přitom ve skutečnosti všechny skutečné duchovní tradice světa tvrdí, že je to naopak samo vědomí – vědomí jako takové, které je prvotním předpokladem, skutečností jakékoliv uvědomované zkušenosti, včetně své, či jakékoliv existence, jakéhokoliv „Já jsem“. Viz detailní esej zde: http://duchovnisrdce.cz/co-rika-veta-nejprve-zde-vzdy-musi-existovat-samotne-vedomi-a-teprve-pak-si-muze-neco-uvedomovat-kdyz-k-tomu-privrati-svou-pozornost/

Přitom zcela zásadním a nikoliv tajemstvím bible je pochopení, že bible žádných tajemství nemá a kdo to říká, a pak „objevuje“, se jen živí na této pověře a promítá své představy. Bible je soubor nesouvislých textů ideologicky poskládaných, byť v některých pasážích se ozývají hlubší gnostická sdělení, viz Janovo evangelium, genesis, apod. S učením nebo reálnou osobou Ješui alias Ježiše to také nemá nic společného. To je kamuflovaná umělá historie. Také pro skutečného učitele přeci není důvod tvrdit, že učí něco, co učí starý neb nový zákon, či Ježíš, či někdo jiný, ale prostě učí pravdu, jaká je přeci?

V knize je mimo jiné kapitola Ježíš učí nauku o nedvojnosti. Jsou zde uvedena mnohá zcela nepodložená tvrzení, neodpovídající dle mého mínění skutečnosti.

Autor v první větě této kapitoly na str. 19 zcela neopodstatněně tvrdí, že za nejvyšší filozofický indický systém „se hodnotí“ „advaita“. Odkud čerpá? „Advaita“ je jím současně vyložena jako existence pouze jedné jediné nejvyšší Skutečnosti, kromě které nic jiného neexistuje!  Jinými slovy, JV chápe advaitu jako monoteismus (podobně jako křesťanství, či jiná monoteistická náboženství) – víru, že Bůh je Jediné nejvyšší Bytí – Existence, kde projev – stvoření je jejím rozlišeným stavem, které vzniká „jeho“ tvořivou mocí, stává se jím, ale současně prý dění světa danou moc „neovlivňuje ani v nejmenším.“

Za prvé, není pravdou, že nejvyšší indický filozofický systém je „advaita“, ale učení Anuttara trika (Trojjedinost vědomí), či paradvaita (doslova nejvyšší dvojnost bez duality, či neoddělitelná rozlišenost) nepřesně známé spíše pod populárním názvem „kašmírský šivaismus“. Jde o jediný filozoficko-metafyzický zkušenostní systém, který jasně hovoří o vědomí jako prvotní skutečnosti a podmínce všeho. Nejvyšší skutečnost chápe jako vědomí samotné – vědomí samo o sobě, které je VZTAHEM dvou zcela RŮZNÝCH, ale současně neoddělitelných aspektů Šiva-Šakti (Otec-Matka), vyjadřující samo vědomí jako takové (Šiva/Otec) a moc bytí jako takovou (Šakti/Matka). Tyto aspekty – zcela rovnocenné se dále rozlišují, jsou zcela různé a současně – to se nevylučuje, neoddělitelné aspekty vědomí jako takového. Tato paradvaita, neboli tantra učí, že Bůh je samo vědomí – vědomí všeho co je a může být a každá forma bytí i my sami jsem unikátní stále se aktualizující součástí a živé vyjádření tohoto božského vědomí. Filozofie k.š. je filozofií vědomí, nabízí bohatou zkušenostní ontologii a nejvyšší skutečnost vnímá v souladu se zkušeností vědomí jako božský pár (džamala) – či božskou soulož (samghatta), vědomí ↔ moci, Šiva-Šakti. Neumožňuje také – z principu budovat jakýkoliv kult jediného Boha, ať už „vědomí Já jsem“, či jakéhokoliv kultu, neboť pro to neposkytuje svým učením a filozofií vycházející z přímé metafyzické zkušenosti jakoukoliv oporu a opodstatnění. To byl ve skutečnosti také jediný důvod, proč Jiří Vacek můj výklad nauky považoval za své „ohrožení“, neboť ukazuje v celé nahotě, že to, co tvrdí, je neudržitelné – proto mu zůstali jediné prostředky jako každému kultu se s tím vypořádat – byli jsme označení za „neuctivý k mistrovi“ – ti, co „nerozumí nauce“, „odpadlíky ze stezky“ a ty, co „propadli zlu“. Žárlivý „bůh Jahve“ se projevil svou pravou duší.

To je právě zásadní rozdíl od ostatních filozofických systémů, nejen klasické indické „advaity“. Zde nejde jenom o nějaký „názor“ na skutečnost – v tomto případě jde o živou zkušenostní filozofii, která přímo i svým jazykem vyvěrá z její přímé metafyzické zkušenosti vědomí neoddělitelně od něj. Právě toto je „nejvyšší“ chceme-li to tak vyjádřit – a stále aktuální učení pocházející z indického prostředí a nikoliv „advaita“, jak je uvedeno a popsáno. Stačí se alespoň seznámit s aktuálním stavem poznání, než začneme něco tvrdit. To je přeci základ serióznosti v každé odborné disciplíně, nejprve se seznámit s oblastí, o které chci něco tvrdit.

Otázkou je, že když existuje údajně jedna jediná skutečnost a mimo ní nic dalšího, jak v ní může najednou existovat „její“ – jí patřící „tvořivá moc“, která vytváří od ní rozlišený stav? Jak souvisí onen „rozlišený stav“ s jedinou jednou nejvyšší Skutečností? Tedy to tiše implikuje, že ona nejvyšší Skutečnost je jaksi něco „více“, než její pouze rozlišený stav projevu? A jak může ona tvořivá moc, která tvoří svět a stává se jím, být jeho proměnami nedotčena?!?! Naše denní zkušenost nám říká zcela něco jiného? Jak tento rozpor vysvětlit? Co znamená ve skutečnosti, že „jím není dotčena“ – může to autor nějak upřesnit? Jinými slovy jde o stejnou rozumovou past, do které upadla jak klasická advaita, která adoruje jakési statické Brahman a projev považuje za iluzi, převyprávěna specificky Jiřím Vackem.

Podle tohoto učení je nejvyšší skutečností jediná existence, mimo kterou nic není – to je klasický monoteistický kult, jako mnohé další, viz monoteistická náboženství se všemi svými neblahými důsledky společenskými a dalšími. Vést k dosažení této monoteistické nejvyšší Skutečnosti, o které se navíc nic bližšího nehovoří kromě toho, že to je taky „láska“ – bez opětného sdělení, co jest „láska“ jako taková, se podobá vedení k hypnotickému oslepujícímu „světlu“. Jde o falešné světlo, jak by řekli gnostici. Jaký smysl má psát články proti církvi, když sami hlásáme ten samý typ kultu? Z jaké pozice je tedy píšeme?

Údajně „názorně“ o této tvořivé moci, má hovořit úvod Janova evangelia, cituji z knihy: „Na počátku stvoření světa byl logos neboli božská mysl a její inteligence, která byla u Boha a Bohem. Ta se v průběhu stvoření stala „tělem“ nejvyšší Skutečnosti neboli světem a tvary.“ Neporozuměním a nesouvislostí tohoto textu vznikl nesprávný výklad, že logos je Ježíš Kristus. Kristus je Ježíšovo vědomí Já jsem a nikoliv stvořitelem světa.“ Jiří Vacek

Míním, že právě uvedená „parafráze“, nikoliv přesná citace je spíše matoucí původní zcela jasné sdělení. Za prvé, původní výrok nepopisuje nějakou „historii“ stvoření světa, ale sděluje, co se skutečně děje, tedy, že Logos (Slovo, tiché tóny cítícího vědomí – nikoliv nějaká „božská mysl – co to je?!“) se skutečně ztělesňuje jak jako naše tělo – maso, tak současně jako vše, co je. Pouze přímá zkušenost – přímé ztělesnění daného vědomí nám umožňuje přímo cítit význam slov – a nikoliv „zevním rozumem“. Jaký smysl má parafrázovat a přiohýbat si tato hluboká duchovní sdělení pro své téze?

Dále Jirka Vacek pokračuje tvrzením, že „To samé učení…“ Ježíš údajně vyjadřuje ve výrocích Já jsem život, pravda, láska – údajně jako vztah příčiny a následku! Vztah „příčina-následek“ pochází ze západní filozofie a mechaniky – jak jej může spojovat s výroky údajného Ježíše nebo dokonce východními filozofickými systémy?

Copak láska je nějaký „následek“ „příčiny“ „vědomí Já jsem“?? Není láska sama moc cítícího vědomí cítit druhé v sobě a sebe v druhých? Láska je aktivitou vědomí, kterou děláme celým svým tělesným bytím, nikoliv nějakým „následkem“.

Copak „pravda“ je následek příčiny „vědomí Já jsem“, bez sdělení co JEST „pravda“ jako taková, podobně jako nesdělení, co je „láska“? Pravda je pravit (PRAV) v souladu s tím, co jest (DA), tedy vyjadřovat svou řečí skutečné bytí. Jak by mohla být „pravda“ samo od sebe následkem nějakého „vědomí Já jsem“?

Opět klasický projev nedůslednosti myšlení a nedostatečného promeditování skutečnosti pak vede k  těmto konstruktům a konceptům typů „sebe si vědomé vědomí“, apod.

Zcela oprávněně se domnívám, že to, co Jiří Vacek uvádí, alespoň v této kapitole, co jsem si přečetl, opravdu Ježíš neučil. Jde o klasický podsunutý „duchovní marketing“ kultu „učení Jiřího Vacka“. Vydávání toho, co Jiří Vacek píše, za učení Ježíše.

Co je složitého na pochopení skutečnosti, že existuje vědomí se svými nesčetnými kvalitami bytí (Logos), které stále zpřítomňuje – vědomí – ztělesňuje ve všech individuálních formách bytí – těl, které jsou současně určitá ohraničená vědomí v tomto vědomí?

Dále text pokračuje „strhujícím závěrem“:

„Nevíme, zda byl Ježíš seznámen s učením advaity, ale i když to výslovně neříká, advaitu učí (říká a učí jedině Jiří Vacek, poznámka komentátora) a to hlavně v Janově evangeliu.“

Za koho mluví Jiří Vacek v onom „nevíme“? Jiří Vacek říká – učí, že Ježíš učí to, co říká Jiří Vacek – to co bylo výše okomentováno!!! A navíc v Janově evangeliu – je vůbec otázkou, proč se vlastně jmenuje „Janovo“!

Ježíš alias Ješua žil, patřil k sektě essenských, byl v Indii a po svém údajném „ukřižování“ se vrátil právě do Kašmíru. Nikdy na kříži nezemřel, to je jiná „HISTORIE“, kterou právě napsali ideologové bible.

Dále prý existují dvě základní skupiny náboženství, cituji:

  1. Advaita, jak byla vyložena neboli učení o neexistenci dvou jsoucen.
  2. Dualistická náboženství, která učí oddělenost Boha od stvoření.

Údajně je jedno, jaké filozofii věříme, ale „jak usilovně se o návrat k Bohu snažíme“.

Otázkou pak je, v čem spočívá ono úsilí, když vycházíme ze zcela nesprávných přesvědčení o skutečnosti? Jak jí chceme dosáhnout?

Za prvé, náboženství se dělí na monoteistická a polyteistická. Advaita je přísně vzato nedvojnost jsoucen, nikoliv neexistence dvou jsoucen, jak je uvedeno. Za druhé, zkrátka není pravdou, že existuje nějaká „oddělenost od Boha“  – aniž by se opět řeklo, co se míní slovem „Bůh“ a „stvoření“. Proto také nevidím důvodu, proč přijímat tyto nevědomé názory neodpovídající skutečnosti. Současně ale NENÍ vůbec jedno, jaké názory přijímáme.  V tom zásadně nemohu souhlasit a míním, že jde o zcela nepedagogické a velmi škodlivé hledisko.

Je tomu právě naopak, domnívám se, že filozofie je plodem, korunou vědomého života a její vyjádření a formulace vyjadřuje náš skutečný stav, nakolik jsme vědomými bytostmi. Naše stanoviska jsou vždy filozofická a odrážejí vždy a výhradně nás samé, nakolik jsem skutečně vědomý. Přijetí nesprávných názorů a přesvědčení o skutečnosti jí zabraňuje přímo vnímat jako náš zcela přirozený stav, z kterého podobní učitelé dělají „svatý tele“, dosažitelné jenom za roky předkládaného úsilí a vedení mistrem – osobou Jiřího Vacka, kterou vydává za „vědomí Já jsem“. Proto také duchovní učitelé tradice kašmírského šivaismu zdůrazňovali důležitost takových učitelů, kteří mají současně plně rozvinuté filozofické  – intelektuální pochopení.

Pokud prezentované učení má vést k podobným výše vyjádřeným závěrům – pak je oprávněnou otázkou skutečný přínos takového učení. Jejím prováděním dospějeme ke stejným závěrům?

Třešničkou je pak vše říkající věta, cituji: „Jahve je Bůh vědomí Já jsem advaitistů“.

Za prvé se podívejme, co je „Jahve“. „Jahve“ či Jehova je hebrejské slovo vzniklé zkomolením  JHVH či v kratší formě JH tzv. nevyslovitelného jména Boha židovského kmene. Zde nejsou uvedené tiché nevyslovené samohláskové fonémy. Nejde o jméno či slovo, ale přepis vnitřní intonace – vzývání základního fonému tvořící univerzální duši všeho, kterou je vědomí. Jde o tiché nevyslovené fonémy tvořící základní duši všeho v podobě IEOHUA, či zkráceně IAAH –  (Já, kterým je vědomí samo).

Zajímavá je ale jiná souvislost mezi slovy Jahweh/jehovah/IEUSU/Jeshua/Já jsem. Co ale je míněno oním „Já jsem“? Já označuje samo vědomí, pak výrok „Já jsem“ zní „vědomí jest“. Jiný překlad původních výroků přisuzovaných Ježíši jako je „Já jsem pravda, já jsem život“ zní: „Zde je pravda, zde život“, když skutečně „promlouval“ Ješua se svými žáky – tedy ve sdíleném vědomí. Proto dogmaticky se chápat pojmu „Já jsem“ s pozdější zkomolené verze se mi nejeví oprávněné. Proč by pak ono „Jahve“ mělo být „vědomí Já jsem“?

Je pak otázkou, proč by tento „Jahve“ měl být „Bůh vědomí Já jsem“ (koho čeho) advaitistů? Navíc „advaitistů“, jak je chápe pouze Jiří Vacek, viz výše? Copak Bůh je něčí? Celá věta skutečně vyjadřuje svou duši neoddělenou od autora: skutečným bohem, který vládne této duši je skutečně pozdější zkomolený „Jahve“ – monoteistické Jsoucno, jediná žárlící bytost (kdo je Bůh?) – „Bůh“, který z principu vytváří jenom monoteistické kulty jediného Boha. V tomto směru je tato kniha vše sdělující, stačí jí naslouchat. Jasně říká totiž, co Jiří Vacek skutečně učí. To nelze schovat za hypnotické pohádky pro své stoupence, že učí to samé jako Ježíš. Co učí Ježíš, ví on sám, myslím si, že nepotřebuje hlasatele.

Použité materiály:

  • Jiří Vacek, Kdo je Bůh?, vydalo nakladatelství Martin Tomeš – Přátelé Jiřího Vacka, 2015;

 

Závěr

Jiří Krutina

Shledávám, že celý soubor čtyř vět s nadpisem „Co je základem vědomí“ směšuje a nerozlišuje dvě základní, od sebe různé kategorie, ontologickou a epistemologickou, tedy „bytí“ a samo „vědomí“, a dále směšuje „jáství“ — „vědomí sebe sama“ — s vědomím. To vede bez plného pochopení významu slova vědomí k vytváření dalších umělých pojmů jako „sebe si vědomé vědomí“.

Sdělení článku vyznívá v pochopení vědomí jako vlastnosti a jako závislé na určitém já, které existuje, tedy na existenci určitého bytí, v tomto případě já, které „přivrací pozornost“. To se neliší od tradičního materialistického pohledu na vědomí samé, podle nějž je určitá forma „bytí“ více a nadřazená samotnému „vědomí“.

Nerozlišování základních kategorií „vědomí“, „bytí“ a „jáství“ je mnohdy typické pro učitele advaity védanty i mnoho učitelů minulého století.

Mnoho učitelů a směrů dnes sice používá pojem „vědomí“, ale nikoliv vždy jasným exaktním způsobem a v plném pochopení. Jedním ze základních přínosů Nové jógy vědomí je právě jasná definice Principu vědomí poprvé v historii.

Poznámka

Autor výše uvedených vět dále ve svém učení a filozofii vůbec nehovoří o vrozených vnitřních senzuálních dimenzích vědomí. Pouze sděluje, že „vědomí sebe“ je základem vědomí, a dokazuje to principem bytí nás samých. Myslím si, že uvedené „vysvětlení“ toho, co je vědomí, spíše poukazuje na záměnu principu bytí s jástvím a vědomím.

Rozhodně bychom neměli nabývat dojmu, že samo vědomí, a tedy „Bůh“, závisí na našem já, na jeho existenci, a vše ostatní na tom, k čemu přivrátí pozornost. To je hraní si na monoteistického židokřesťanského „boha“, myslet si, že základem skutečnosti je naše já, jeho vlastní existence, které si jsme vědomi. Výsledkem právě takového myšlení je náš aktuální svět.

Pokud nasloucháme řeči, kterou hovoří jazyk, sami poznáme, co skutečně promlouvá a komunikuje. Řeč prozrazuje skutečné bytí, které je komunikováno, je překlopením vnitřního stavu duše, jejího poznání, jejích uctívaných „bohů“ manifestujícího se řečí a slovy.

Samo vědomí promlouvá a svou řečí zpřítomňuje veškeré bytí, včetně nás samých i světa. Jazyk a vědomí jsou od sebe neoddělitelné a každý způsob prožívání je současně vždy určitým jazykem, jak učí tantra a sděluje Abhinavagupta.

Sama řeč mluví, jak sděluje Martin Heidegger. Nadčasové nabádání řeckého mudrce Hérakleita, abychom neposlouchali mluvícího, ale řeč samotnou, je skutečným echem duchovní moudrosti a hodnot spočívajících v základech evropské kultury.

Samozřejmě vůbec nepochybuji, že v pozadí snahy autora byl dobrý záměr a dobrá snaha se vyjádřit, což však neznamená, že se nemůžeme současně zcela minout cílem. Vím, že autor ve svém výkladu nauky vychází z tradičních popisů advaity védanty, buddhismu a křesťanství, a tyto duchovní směry historicky neobsahují plné vědomí a pochopení samotného vědomí. Není také pravdou, že by takzvané učení Jiřího Vacka vycházelo z „kašmírského šivaismu“. Proto také nekomunikuje ani pochopení vědomí tohoto vrcholu indické metafyziky a myšlení. Jeho učení je tak pouze další náboženskou ideologií proudu „staré jógy“, kde není vědomí samo plně poznáno a ani pojem „vědomí“ není v souladu s tím správně chápán.

Má duchovní mise i život přesahuje aktuální inkarnaci i duchovní školy zde na zemi. V jedné z mých inkarnací jsem se měl naučit jedné významné lekci (mimo jiné další): nikdy se nevzdávat svého vlastního vnitřního pociťovaného hlasu — daemonu a zbavovat se svobodné vůle ve prospěch zevně se tvářících „autorit“ jakéhokoliv druhu. A za to jsem také vděčný univerzálnímu Učiteli.

Snaha vést dialog v tomto směru je pak jenom snahou vést k hlubšímu vědomí a tak hlubšímu pochopení významu slov se snahou otevřít jejich duši, které mohou či nemusí být více či méně vyjádřením — rezonancí samotného vědomí, a tak nést samo vědomí a přinášet a navozovat nové hlubší pochopení a nechat zářit textem slov světlo svobodnějšího vědomí. Jedním ze skutečných cílů těch, kteří jsou na misi učitelů, by měla být také snaha v každé době komunikovat učení v co nejméně deformované podobě, nikoliv opakovat nepřezkoumané a ne – promeditované mantry minulosti.

Praha, podzim 2015

[1] http://www.pratelejirihovacka.cz/clanky/nauka—praxe/zaklad-vedomi-je-vedomi-sebe.html

[2] http://www.pratelejirihovacka.cz/clanky/listarna/dalsi-dotazy.html

Co říká věta „Nejprve zde vždy musí existovat samotné vědomí a teprve pak si může něco uvědomovat, když k tomu přivrátí svou pozornost“?

Jiří Krutina

Kde „zde“ musí existovat samotné vědomí? Základní vlastností vědomí není, že existuje — to je vlastnost „existence“, tedy bytí. Základní vlastností, která činí vědomí vědomím, je to, že ono vědomí (slovesný tvar), podobně jako existence existuje.  Existence či neexistence je charakteristika bytí a jsoucna, což ale neznamená, že vědomí samo nemá svou realitu a to prvotnější.

Ono někdy vědomí neexistuje a někdy ano a navíc místně — tedy „zde“?  Princip vědomí naopak jasně říká, že vědomí je prvotním principem, bez kterého neexistuje nic ostatního. Nemůže tedy někdy existovat a někdy ne. Zde je vidět, že pod pojmem „vědomí“ stará jóga a její učitelé ve skutečnosti komunikují něco zcela jiného než samo vědomí, jak bylo chápáno v tantrické metafyzice a vyjádřeno slovem cit! Zde pak nejde o slova, ale o to, co slova skutečně komunikují, třebaže používají slovo „vědomí“!

A jak to souvisí s první větou, která naopak tvrdí, že základem vědomí je vědomí sebe, když následující věta sděluje, že prvně zde musí být vědomí a teprve pak vše, co si může uvědomovat? Neříká tedy věta nepřímo, že je vlastně „nějakým způsobem“ prvotní samo vědomí?

Je-li nutná prvotní existence samotného vědomí a teprve pak něčeho uvědomovaného, jak tedy může být nejprve vědomí něčeho — zde „vědomí sebe“, jak tvrdí předchozí věta?

Současně vztah mezi vědomím samým a vším, co si uvědomuje, čeho si je vědomo, není jednosměrným vztahem „příčiny a následku“, ale současným vztahem vědomí prožívání a prožívání vědomí či prostoru a jeho obsahu. Vše, co si vědomí uvědomuje, nejsou nějaké „neživé“, hotové „objekty“, ale vždy ryze transsubjektivní zkušenosti určitého vědomí v samotném vědomí jako takovém, jehož základní charakteristikou a vlastností je neomezené otevřené pole — prostor.

Co je ono „přivracení pozornosti“, které umožňuje „vědomí něčeho“? Kdo přivrací pozornost? Vědomí samo nepotřebuje k ničemu a k nikomu „přivracet pozornost“, aby si uvědomovalo — bylo vědomé čehokoliv. Vědomí pouze vědomí a uvědomuje — od toho je vědomí.

Podmínkou existence jakéhokoliv vědomí něčeho není přivrácení pozornosti, ale existence jeho vědomí jako takového (nikoliv ve smyslu genitivu, ale jako vědomí toho), neboť, jak již víme z prvotního Principu vědomí, bez prvotního vědomí neexistuje a nemůže existovat nic dalšího. To, že si vědomí něco uvědomuje, je možné jenom proto, že prvně existuje vědomí toho, co si vědomí uvědomuje. To je základním předpokladem, nikoliv „něčí“ přivrácení pozornosti.

Ani „přivrácení pozornosti“, o kterém věta hovoří, nemůže existovat bez prvotního „vědomí přivrácení pozornosti“. Aby bylo možné k něčemu přivrátit pozornost, musí být prvně přítomno samo vědomí tohoto přivrácení pozornosti či zaměření pozornosti — bez něj nelze ani přivrátit pozornost.

„Přivracet“ pozornost může vždy určité já, které se nachází ve vědomí, které je polem — prostorem vědomí, v němž se „já“ nachází a kde se také něčemu věnuje — přivrací pozornost.

Vědomí samo nepotřebuje k ničemu přivracet pozornost jako určité já, neboť jeho základní charakteristikou je neumístitelné pole — prostor, v kterém se nachází jakékoliv já, jakékoliv přivracení či odvracení pozornosti i vše, co si vědomí může uvědomovat.

Věta nám říká, že vědomí přivrací pozornost k něčemu uvědomovanému, což je předpokladem uvědomování. Nikoliv tedy samo vědomí něčeho je podmínkou uvědomování něčeho, ale aktivita s názvem přivracení pozornosti, kterou provádí vždy pouze nějaký konatel, nějaké já. Věta vyznívá jako směšování vědomí s určitým já, které manipuluje pozorností a tak umožňuje uvědomování. Jde tedy o směšování dvou různých skutečností: samotného „vědomí“ a „já“, které přivrací pozornost.

S tímto názorem a celou „vědou sebe si vědomého vědomí“ pak souvisí jazyk technologického postupu směřujícího k „poznání“ s tím spojeným, který se nejčastěji volně formuluje jako „odvrácení pozornosti od proměn světa a její přivrácení k vědomí Já jsem“. Tento postup opět indukuje existenci dvou já, jednoho, které přivrací pozornost k vyššímu Já, jež je objektivizováno jako „vědomí Já jsem“, tedy vědomí své existence. Takový návod vybízí k soustředění na aktuální zafixované vědomí sebe, neboť samo vědomí si nelze z principu „uvědomit“ nějakým já ani na něj „obrátit“ či „otočit“ pozornost, protože samo vědomí je neumístitelné. Lze jej však rozpoznat jako vždy přítomnou skutečnost, která ztělesňuje nás samé okamžik po okamžiku. K tomu je nutné udržovat vědomí nezaměřené v jeho základní kvalitě pole.

Jóga vědomí nás naopak vybízí, abychom si byli co nejvíce vědomi všeho, co si můžeme uvědomovat, přímým pocitovým vědomím celého tělesného bytí a prvně tak zesílit své tělesné vědomí sebe jako celku, aby vyvstala plná zkušenost samotného vědomí celého našeho bytí. Nikoliv odvracet pozornost — proč, když každý přirozeně zakouší, že vědomí čehokoliv není tím, tedy že vědomí myšlenky, pocitu, emoce a těla není myšlenkou, pocitem, emocí a tělem, ale jejich samotným vědomím bez jakékoliv myšlenky, pocitu, emoce a těla? Vědomí, zahrnující prostor kolem i v nitru, je vždy různé a současně neoddělitelné od prožívání. Udržování vědomí celého těla přirozeně vede k proměně naší zkušenosti ve vědomí jako ztělesňování prožívání v širším poli neomezeného vědomí jako takového, které je naším pravým vědomím Já. Není žádným z prožívaných já, ale JE vědomím samým. Jóga vědomí vychází z přímé prožívané zkušenosti, že jsme si natolik vědomi svého já a tak samotného vědomím jako celku nakolik jsme vědomím svého tělesného bytí jako celku, zahrnujícího prostor kolem i v nitru a chápaného jako tělo či tělesnění vědomí.

V naší zkušenosti je přítomno kontinuum prožívaného zkušenostního já a skutečný Prožívatel či Já, kterým je vědomí samo, udržování obou aspektů skutečnosti v našem vědomí je přirozený stav sahadža.

[1]     http://www.pratelejirihovacka.cz/clanky/nauka—praxe/zaklad-vedomi-je-vedomi-sebe.htm

[2]    http://www.pratelejirihovacka.cz/clanky/listarna/dalsi-dotazy.html

Co říká věta „Já existuji, jsem si vědom, že existuji, a jsem to Já, kdo existuje“?

Jiří Krutina

Věta vyjadřuje stanovisko vědomí naší existence, vyjadřuje uvědomění, že existujeme. Jde tedy opět o vyjádření vědomí něčeho, v tomto případě vědomí existence („já existuji, já jsem si vědom a jsem to Já“), nic více.

Vědomí něčeho, v tomto případě vědomí (koho čeho?) své existence, já existuji, je vyjádřením principu bytí, že existujeme, nic více. Navíc autor není ve svém „důkazu“ důsledný — co kdybych neexistoval? Může tato varianta přicházet v úvahu? Jistěže. Co je existovat a ne-existovat? Co je vlastně podstatou samotné existence — bytí? Autor neříká nic co je „bytí“, co znamená „existovat“, ale jenom že je – ok – ale co se tím chtělo říci vlastně?

Vědomí samo ale není závislé na existenci určitého já ani Já, ale naopak veškerá existence a bytí jakéhokoliv já či Já je závislá na jejich vědomí.

Uvědomování si své existence ještě vůbec neznamená, že jsme současně také vědomím, které je prvotním principem a předpokladem veškeré existence, tedy i existence jakéhokoliv já — vědomí sebe sama, že existujeme, tedy onoho „vědomí já jsem“.

To, že jsem si vědom, že existuji, ještě neznamená, že jsem také vědomý, přebývám ve vědomí a jsem vědomím samým.

Být si vědom, že něco nebo já existuji, není totéž jako samo vědomí mé či jakékoliv existence, které není žádným prožívaným já, ale je vědomím samým. Současně to už vůbec nedokazuje první autoritářskou tezi, že základem vědomí je vědomí sebe.

„Já existuji“ je pouze konstatování existence, tedy bytí, nikoliv ale samotného vědomí — toho se naše existence či existence jakéhokoliv „já“ vůbec nedotýká. Současně ani nepřezkoumává samotnou esenci „existence“. Co to znamená existovat — být?

Znamená snad to, že když si uvědomuji své já, že jsem „Já“? Zajímavý myšlenkový postup. A co je ono „Já“, které se uvádí? Proč se neuvádí, co je ono „Já“, které ví, že je „já“? Já, které si je vědomo své existence, je Já s velkým „J“?

A neví snad každý zcela přirozeně, že je já, že existuje a že to je já? To ale ještě vůbec nic neříká o samotném vědomí jako takovém, i zcela nevědomí lidé si vždy uvědomují sebe sama, tedy své já a to, že existují, a ví, že jsou to oni, kdo existuje. Bytí ale není totéž co samo vědomí a princip vědomí není totéž co princip bytí.

„Já existuji a jsem to já, kdo existuje, a jsem si toho vědom.“ A kdo jiný by to tak měl být než já, že? Ale co je ono „Já“ s velkým „J“ a proč bylo užito velké „J“ zůstává další otázkou. Věta spíše komunikuje princip bytí — existence, neříká nic o vědomí jako takovém. A podle mého názoru ani nedokazuje tvrzení předchozí věty, že základem samotného vědomí je „vědomí sebe“.

Každý, tedy každé já si je vědomo, že je já, že existuje. Ale to není samo vědomí, to je pouze potvrzení své existence, svého bytí v podobě já — jáství, což je zcela jiná skutečnost než samo vědomí, které je na jakémkoliv „já“ a bytí zcela nezávislé.

Věta vyjadřuje zkušenost existence sebe sama a její uvědomování a to považuje za potvrzení, že jsme nějaké „já“ s velkým „J“, které ale již není dále vysvětleno.

Autor tedy chápe nejvyšší skutečnost opravdu jako určité jsoucno či bytí, ať už s malým nebo velkým počátečním písmenem. Tedy v souladu s podobnými ideologiemi jako je monoteistické židokřesťanství nebo advaita védánta, která rozhodně není vrcholem indického kontemplativního filozofického myšlení.

[1]     http://www.pratelejirihovacka.cz/clanky/nauka—praxe/zaklad-vedomi-je-vedomi-sebe.htm

[2]    http://www.pratelejirihovacka.cz/clanky/listarna/dalsi-dotazy.html

Co říká věta „Vědomí není prvotně vědomím něčeho, ale sama sebe“?

Jiří Krutina

Větu i její sdělení vnímám jako cyklické a NElogické. Tvrdí, že vědomí není vědomím něčeho (koho čeho?), což jasně vyplývá již z rozdílných pojmů „vědomí“ a „vědomí něčeho“, ale vzápětí je dodáno, že vědomí je prvotně „vědomí něčeho“, a to „sebe sama“, tedy že vlastně vědomí je vědomím něčeho, a to „sebe sama“.

Copak „sebe sama“, tedy „já“, není „něco“? Copak „vědomí sebe sama“ není vědomím něčeho? Jaký smysl má věta, kde v první části tvrdíme, že vědomí není vědomím „něčeho“, abychom v druhé části té samé věty naopak tvrdili, že vědomí je vědomím „něčeho“ — zde „sebe sama“, tedy já? To „sebe sama“, tedy „já“, není „něco“? A existuje „něco“ samo o sobě, například jakékoliv „já“ či „subjekt“, aniž by současně nebylo přítomno vědomí, které si jej uvědomuje a v kterém se zpřítomňuje — existuje?

To, že „já a každá forma bytí je unikátní individuální součástí univerzálního božského vědomí“ (čajtanjatma), jak praví například první Šivova sútra základního tantrického písma, neznamená, že se nejedná o dvě rozlišené a různé skutečnosti: samo „vědomí“ a „já“ — „jáství“, které nelze směšovat jako identické v jakousi nerozlišenou „kaši“ nebo je chápat jako synonyma pro jedno a totéž a vytvářet mixující nové koncepty typu „sebe si vědomé vědomí“, které jsou již z principu filozofickým nesmyslem.

Právě tento způsob nevědomého směšování dvou principiálně rozlišených skutečností (v tomto případě „vědomí“ a „jáství“) v jedno a totéž, v jediný pojem v jazyce, doslova „rámcuje“ nevědomost vědomí do jazyka, který pak z principu nemůže komunikovat samo vědomí a neumožňuje komunikovat hlubší pochopení samotného vědomí a jeho praktiky. Zde nejde o „slovíčkaření“ nebo jenom „jinou“ formu vyjadřování, ale o komunikační moc vědomí, jeho slovo.

Neexistuje a z principu ani nemůže existovat nic, tedy žádná podoba bytí existence, ať aktuálního projeveného, nebo potenciálního neprojeveného, bez prvotní existence jejich vědomí (nikoliv jako „vlastnění“ danou věcí či jevem ve smyslu genitivu, ale jako samo ryzí vědomí dané věci, jevu, já, bytí atd.). Základní charakteristikou je otevřené neomezené prostorové pole vědomí, ve kterém se vše, čeho si vědomí může být vědomé, zpřítomňuje a podléhá změnám. Místo popisu, co je nebo není „základem“ samotného vědomí, Princip vědomí jasně sděluje, CO JE „VĚDOMÍ“. Je-li jasně řečeno, co je vědomí, můžeme dále komunikovat jeho kvality, vlastnosti, jak se manifestuje v naší zkušenosti jako my sami a přímo jej komunikovat v praktikách vedoucích k jeho kultivaci, udržování, přebývání v něm a bytí jím — vědomím samým. Filozofie vědomí je živá filozofie, kterou musíme ztělesňovat a její součástí je i jej komunikace slovy.

Vědomí je přímé, ničím nezprostředkované poznávání a prožívání současně — poznávání před svým vstupem — zpřítomněním do podoby potenciálního neprojeveného nebo aktuálního projeveného bytí — existence. To je zásadní rozdíl mezi vědomím a bytím. Není však současně „nicotou“ nebo „prázdnem“, ale plností svého neprojeveného potenciálu a kvalit, které nalézají svou manifestaci ve smyslovém prožívání světa, nás samých i druhých.

Aby mohlo existovat jakékoliv bytí, tedy jakékoliv „něco“, včetně „sebe sama“, tedy jakéhokoliv „já“, musí existovat prvně jeho vědomí (nikoliv jemu patřící či jím vlastněné, ale ve smyslu vědomí toho). Bez prvotního vědomí nemůže existovat ani „vědomí sebe sama“, tedy „já“, ani myšlenka „Já jsem“. Žádná forma či bytí vědomí, včetně „vědomí sebe sama“, tedy „vědomí jáství“ — „vědomí já“, nemůže existovat bez prvotního principu, kterým je samo vědomí, někdy nepřesně říkáme ryzí vědomí, či lépe vědomí jako takové — samotné vědomí.

Považuji první větu za pouhý myšlenkový konstrukt — jednoduše produkt „myšlení o něčem“, tedy myšlenkový výtvor (vikalpa) na úrovni mentální představy zcela neodpovídající zkušenostní skutečnosti, kterou je právě samo vědomí — vědomí jako takové.

Cítím větu jako z principu nelogickou a sama sebe rozporující rozporující své dvě části. Současně jednoduchým meditativním přezkoumáním zjišťujeme, že neodpovídá skutečnosti, tedy samotnému vědomí, ale je pouhým mentálním konstruktem — výsledkem mentální aktivity, nikoliv rezonance vědomí samého a jazyka. To je zákonité, neboť vychází z nedostatečně promeditovaných předpokladů. Když takové předpoklady dále rozvíjíme, neubráníme se této cykličnosti.

Věta nicméně nastoluje otázku, čím je tedy vědomí jako takové, čím prvotně je? Je vědomí něčím „ryzím“, skutečně oddělitelným od prožívání či svých transsubjektivních kvalit? Lze takto chápaného ryzího vědomí „dosáhnout“ či si je „uvědomit“? Nezakoušíme vždy samo vědomí konkrétním individuálním způsobem jako jeho určitou senzuální prožívanou kvalitu — zkušenost? Například jako neomezené otevřené pole či prostor vědomí, světlo vědomí, blaženost vědomí, éter — dech vědomí či jako jáství nebo určité božství či Boha? Vždy prožíváme samo vědomí určitým individuálním způsobem. Pak je něco jako samo (ryzí) vědomí, oddělené od svých zkušenostních dimenzí, nejen „abstrakcí“, ale z principu nedosažitelné. Vědomí, jeho zkušenosti, kterými podstatně jsme, můžeme vždy zakoušet jenom skrze vrozené kvality samotného vědomí, například prostor, světlo, blaženost, jáství, božství apod.

Myslím si, že prvotně je pak z tohoto pohledu vědomí zejména vždy nové vědomí potenciálního bytí, které může z principu existovat pouze jako určité „vědomí“ — kvalita vědomí v samotném vědomí. Prvotní není nic aktuálně projeveného, nic z aktuálního projeveného bytí, tedy ani určité já či subjekt, ale „temná – černá“ sféra vědomí potenciality, kde veškeré neprojevené bytí existuje v podobě potencialit a kvalit samotného vědomí. To je nejvnitřnější dimenze samotného vědomí v něm samém, dalšími jsou pak vědomí aktuality, tedy vědomí manifestovaného bytí, a vědomí stávání se či aktualizace, které je vnitřním dynamickým vztahem obou předchozích základních dimenzí vědomí potenciality a vědomí aktuality.  Odtud také trojjediné Absolutní vědomí či trika. Prvotně je tedy vědomí spíše vědomím potenciality než „vědomím sebe sama“.

Tímto se dotýkáme vztahu mezi základními skutečnostmi, a to vědomím a bytím. Bytí je to, co jest, to, co existuje či neexistuje. Vědomí je princip, který obsahuje a poznává vše ještě před svým vstupem v bytí, v existenci, poznává, zda něco je nebo není. Prvotní podobou vědomí, které je neoddělitelné od své zkušenostní dimenze, neboť je z principu vztahové, je pak z tohoto pohledu vědomí potenciálního bytí, které je zdrojem všeho aktuálního bytí.

Toto pochopení prvotní reality nalézáme i v gnostické předkřesťanské tradici jako vztah světla (vědomí jako takové) a tmy (potenciál vědomí). Bůh je zde stejně jako v tantře chápan nikoliv jako nejvyšší Bytí či Bytost, ale jako božský dynamický vztah světla a tmy, vědomí jako prvotního světla všeho (symbolizovaného jako bůh Šiva v tantře) a jeho „temného“ neprojeveného potenciálu (Matka Kálí). Ve svobodné hře světla a tmy pak povstává celý proces tvoření. To je zcela zásadní rozdíl od pozdějšího stvořitelského mýtu židokřesťanství, které chápe stvoření jako projev určitého stvořitelského já a v podstatě jako historii „pádu od Boha“.

Osobně cítím, že autor převzal obsah pojmu „vědomí“, jak jej učí západní věda v jeho omezeném chápání. Místo jeho skutečné reformulace (navrácení skutečného obsahu — vnitřního slova na základě zkušenosti, ať již tak, jak jej chápala indická metafyzika tantry, nebo jak jej chápala gnóze) pro odlišení se od něj zavedl své nové umělé koncepty typu „sebe si vědomé vědomí“, „sebe si vědomé pozorující vědomí“, či dokonce „sebe si vědomé vědomí Já jsem“ apod., které jsou ale ve své podstatě filozofickými nesmysly.

Rozvíjení plně nepochopeného pojmu a slova dalšími přívlastky dle mého názoru není cestou. Cestou je samo navrácení plné hloubky významu daným slovům. Chápu sice tuto „dobrou snahu i důvod“ autora, ale cíl se minul účinkem.

Skutečnou nejprimárnější spirituální hodnotou a principem je princip Pravdy, přesně v souladu s věčnou spiritualitou, jejíž echo známe z véd: „Není vyššího náboženství než pravdy.“ Nikoliv ta či ona doktrína, ten či onen bůh, ale živý princip Pravdy je hodnotou skutečné lidské univerzální spirituality. Právě zde se prokazuje, zda uctíváme staré náboženské kulty, ať již v podobě osob či určité konkrétní formy jazyka, nebo se učíme být živou vědomou individualitou ztělesňující věčně nové poznávání univerzálního vědomí. Vývoje naší řečí je projev vzdělávání naší duše.

To je obzvláště u nás plně v souladu s Husovým učením a požadavkem táborských gnostiků, „abychom pojmenovávali věci pravými jmény a navrátili slovům jejich význam“.

Myslím si, že než neustále zavádět nové a nové umělé koncepty, je spíše potřeba vrátit se ke skutečnému významu slov a začít věci pojmenovávat správnými slovy, která skutečně vyjadřují jejich bytí. To je i podstatou nového myšlení a náš krásný jazyk nám to umožňuje. Právě meditativní pocitové užívání slov, jejich pečlivá a meditativní volba, je projevem našeho citu k vlastnímu mateřskému jazyku, který je i klíčem k jeho duši. Mimo jiné to byl i jeden z požadavků táborských gnostických sekt u nás během husitství: „Pojmenovávat věci pravými jmény a vrátit jménům jejich pravý význam.“

Podobně a v ještě širších perspektivách chápal návrat k novému myšlení i Martin Heidegger, který kritizoval současné západní technologické NE-myšlení.

Nové myšlení vyžaduje novou pečlivost jazyka, žádné vynalézání nových termínů, jak jsem si kdysi myslel, nýbrž návrat k původnímu obsahu naší vlastní řeči, i když ji můžeme zachytit jen v jejím stálém odumírání.“

Martin Heidegger, Rozhovory k osmdesátým narozeninám

Chápu „dobrou“ snahu autora výše dokonstruovaných vět, proč chtěl rozlišit běžné chápání slova „vědomí“ jako „vědomí něčeho“ svým konceptem „sebe si vědomého vědomí“ a zřejmě tak komunikovat, že „vědomí je samotným vědomím“ — tedy z principu vědomí je vědomím — vědomím jako takovým, nikoliv jako pouhé „být si vědom“. Nicméně si myslím, že daleko přirozenějším a správnějším způsobem je NEBÁT SE (a tak nekrást, jak by řekl Masaryk) a vrátit slovu „vědomí“ jeho skutečný smysl a význam, místo abychom jej přijímali v omezeném — nevědomém pochopení a pak k němu přidávali „vlastnosti“ v podobě konceptu „sebe si vědomého vědomí“.

Sám jsem se tomuto jazyku přizpůsoboval jen velmi obtížně. Myslím si, že je přece snazší uvést, co je skutečně vědomí, a dále používat pojem „vědomí“, než udržovat druhé  v nevědomosti o tom, co je vědomí, a vést je k poznání něčeho, co nově nazveme „sebe si vědomým vědomím“. Omezením pojmu vědomí a vytvořením nového umělého konceptu „sebe si vědomého vědomí“ je bohužel vytvořena jazyková konstrukce směšující dva podstatě různé aspekty skutečnosti, samo vědomí a jáství, která uzamyká vědomí a jeho hlubší pochopení formou jazyka.

Samo „sebe si vědomé vědomí“ je filozofickým nesmyslem, vědomí je vědomím právě proto, že je vědomé(í). Vědomí nemá charakter „existence“ jako bytí  – to ale neznamená, že nemá svou realitu! Když například přidáme, že je „sebe si vědomé“ či že jeho základem je „vědomí sebe“, tak jej jenom dále objektivizujeme a místo skutečného principu vědomí ve skutečnosti hovoříme o principu bytí — zde principu jáství jako prvotním principu, od kterého je až vědomí odvozeno. To je stanovisko ega. Jak chceme komunikovat širší vědomí, když vycházíme ze stanoviska nevědomosti? Tím chci ukázat, že nejde jenom o slova, ale o skutečné vnitřní pociťování jazyka komunikujícího pociťující vědomí samo, které buď přináší nové vědomí a tedy „osvobození“ vědomí z jazyka, nebo i navzdory dobrému prvotnímu úmyslu pomáhá udržovat nevědomost. Můžeme oprávněně hovořit o vědomí jazyka a jeho józe či meditativním myšlení. Zde je důležité být vědomím tvorby — hledání slov vystihujících to, co chceme skutečně komunikovat. Jde spíše o proces podobný vnitřnímu pociťujícímu ladění a hledání rezonance mezi tím, „co“ chceme komunikovat, a slovy, které to komunikují (jak), než o popis v „kuchařce“ či „technologickém postupu“. I v jazyce může být stejná krása, jakou prožíváme při vstupu do úchvatného chrámu, či nalézáme v poslechu symfonie, která je vstupem do tichého prostoru světa pravdy beze slov.

Vědomí je vědomé bez potřeby konkrétního „sebe“. To „činí“ vědomí vědomím.

Vědomí není ani „moje“, ani „tvoje“, nepatří žádnému bytí či já. Je polem vědomí, obsahujícím vše, čeho si je vědomé a čeho si může být vědomé. Navíc nevědomé vědomí je holý filozofický nesmysl. Koncept „sebe si vědomého vědomí“ pak dle mého názoru směšuje v jazyce dvě různé skutečnosti, samo vědomí a jáství. Nepřináší jasnější komunikaci, ale spíše další otázky při hlubším přezkoumání.

Myslím si, že je nutné uvědomit si a chápat význam jazyka jako komunikace samotného vědomí, a nikoliv pouze jako nástroje k objektivizujícímu myšlení „o něčem“ se stále novým stavěním „babylonských věží“ ze slov. Jazyk není oddělitelný od poznání, které komunikuje — je naopak jeho součástí. Myslím si, že nelze přijímat jazyk a slovník nevědomosti a snažit se takovým jazykem nevědomosti komunikovat poznání, které ji má odstraňovat. Pokud chceme komunikovat určité poznání, musíme prvně nalézt rezonující slova, která jsou v souladu — rezonanci s daným poznáním a nesou jej — komunikují jej slovy jako samo vědomí — vědomí formované slovy, jež se při naslouchání odhaluje v naší duši jako stejné vědomí, které komunikují slova, jimž nasloucháme.

Směšování jáství a vědomí v konceptu „sebe si vědomého vědomí“ pak může například bránit hlubšímu pochopení vztahu mezi jednotlivými prožívanými já a prožívajícím já, kterým není žádné z prožívaných já, ale JE samotným polem vědomí, v němž se kontinuum prožívaného zkušenostního já inkarnuje jako vědomí prožívání.

[1]     http://www.pratelejirihovacka.cz/clanky/nauka—praxe/zaklad-vedomi-je-vedomi-sebe.htm

[2]    http://www.pratelejirihovacka.cz/clanky/listarna/dalsi-dotazy.html

Co říká věta „Základ vědomí je vědomí sebe“?

Jiří Krutina

Nadpis vůbec nesděluje odpověď na základní otázku „CO JEST SAMO VĚDOMÍ“, ale místo toho autoritativně od začátku tvrdí, co je jeho „základ“. A hned sděluje, že základem vědomí je „vědomí sebe“. Jak se tento „základ“ chápe? Proč tomu tak je, se zřejmě sděluje v následující větě, ani ta však ve skutečnosti neříká, proč by základem vědomí mělo být vědomí sebe. Když nesděluji, co je samo „vědomí“, jak mohu sdělovat a vědět, co je jeho základem? Věta tvrdí, že základem samotného vědomí je „vědomí něčeho“ — zde „vědomí sebe“, podobně jako „chápe“ vědomí aktuální materialistická věda, tedy jako „vědomí něčeho“, zde „vědomí sebe“ či vědomí závislé a patřící určitému subjektu — já — vědomí sebe. Současně ono „sebe“ není nic jiného než jáství — „já“. Jinými slovy, nadpis tvrdí, že vědomí (koho čeho?) sebe vědomí já je základem samotného vědomí.

Naproti tomu tradiční nauka tantry a kašmírského šivaismu či zcela unikátní nová reformulace v podobě Nové jógy vědomí tvrdí zcela něco jiného — přesně opačného v souladu s důsledným pochopením vědomí jako prvotního principu všeho: vědomí je prvotní princip neredukovatelný na žádnou formu bytí a podmínka všeho uvědomovaného, je poznáváním před vstupem v existenci svého bytí. Základním předpokladem existence jakéhokoliv já, jakéhokoliv subjektu či vědomí sebe není nic jiného než samo vědomí — vědomí jako takové, nikoliv opačně. Jinými slovy, vyjadřuje přímo prožívanou zkušenost vlastní všem: základem vědomí sebe či jakéhokoliv vědomí čehokoliv je samo vědomí vědomí jako takové. Nikoliv opačně. Každým okamžikem si jsme vědomí svého bytí do určité intenzity, a to jenom proto, že není okamžiku, kdy by nebylo přítomno samo vědomí, v němž se naše prožívání manifestuje.

Na rozdíl od všeho uvědomovaného není vědomí „věcí“, která by mohla mít svůj „základ“ v nějakém vědomí něčeho, ani v mozku, ani v určitém já — vědomí jakéhokoliv sebe (já), ale je prvotním principem — světlem — zdrojem — polem, skrze který je vše existující i neexistující, tedy veškeré bytí i ne-bytí (neprojevené bytí), zpřítomňováno a poznáváno jako určité vědomí spočívající v samotném vědomí ve svém zformovaném bytí, ať již aktuálním, nebo potenciálním. Samozřejmě neprojevené bytí (ne-bytí) existuje a je poznáváno výhradně v samotném vědomí jako ryzí potenciality vědomí.

Popisující „analytické“ zevní myšlení „o něčem“ — zde o „vědomí“, které říká, že „základem vědomí je vědomí sebe“, mi připomíná analogický způsob myšlení, kdy se zeptáme třeba na to, co je auto, tedy co je podstatou — bytím „auta“, a místo odpovědi, že jde například o „dopravní prostředek“, začneme s objektivizujícím analytickým popisováním toho, co jsme schopni vidět — objektivizovat, tedy například: „To je to, co má čtyři kola a jezdí po silnici, to, co má volant,“ apod. Co je „auto“, tedy co je podstatou — bytím „auta“, se nedozvíme. Nadpis „základ vědomí je vědomí sebe“ se podobá větě, ve které neřekneme, co je „auto“, ale tvrdíme, že základem auta je to, „že jím můžeme jezdit po silnici“ (vědomí sebe), tedy něco, co je až umožněno autem (vědomí samo). Tím chci současně ukázat na rozdíl mezi objektivizujícím ne–myšlením „o něčem“ a přímým meditativním myšlením něčeho, co skutečně jest.

Nadpis říká, že samo vědomí je závislé na „vědomí sebe“, tedy na určitém „já“, které si je vědomo. Ve skutečnosti nám tedy věta nepřímo říká, že Bůh, kterým je samo božské univerzální vědomí, je závislý na nějakém „já“ — tedy určitém vědomí něčeho, či dokonce někoho? Opravdu zajímavý to „Bůh“, který závisí na existenci nějakého já či Já. Není právě tento „bůh“ oním egem — já, které si začalo přisvojovat a přivlastňovat samo vědomí jako „své“ vědomí a tak se povýšilo na židokřesťanského žárlivého boha „já jsem“, který vedle sebe nesnese nikoho vyjma těch, jež jej uctívají jako své já? Tento způsob myšlení, převzatý z židokřesťanského monoteismu, včetně stereotypu jeho mýtu tvoření, na dva tisíce let ovlivnil celou západní kulturu a jeho dopad právě v dnešních dnech pociťujeme nejintenzivněji. Bůh není žádné já nebo bytí, ani nejvyšší bytí či nejvyšší Já, ani nejvyšší Bytost, která „má“ nebo „vlastní“ vědomí či je „sebe si vědomé“ jak mimo jiné také tvrdí stoupenci učitele této „filozofie vědomí“, ALE JE vědomím samým — univerzálním vědomím všeho, co je a může být, které nelze vlastnit a nepatří žádné bytosti, žádnému „bohu“, který „jest“, ať již je jakkoliv „nejvyšší“ a křičící „já jsem“.

V souladu se zde dekonstruovanou filozofií „vědomí“ ten samý učitel současně učí, že Bůh je nejvyšší Bytost/Bytí[2] , jedná se tedy jenom o další z mnohých klasických náboženských ideologií vytvořených eklektickým spojením vlastního pochopení indické advaity a monoteistického židokřesťanství a jeho boha „Já jsem“. V souladu s tím se pak nelze ubránit vytváření kultů kolem takových náboženství, které do svého středu jako nejvyšší duchovní princip místo Pravdy umisťují určitého „Boha“, například princip bytí v podobě určitého Já. Tento typ nauky samozřejmě rezonuje s vládnoucím myšlenkovým klimatem a takzvanými aktuálními zevními „bohy“, proto tato forma jazyka přitahuje lidi rezonující s podobným vybavením mysli a její nevědomostí. Učení je na první pohled velmi logické, srozumitelné a jasné, zapomínáme však, že to neříká nic o tom, co skutečně komunikuje a kam vede své stoupence.

Vědomí je zcela nezávislé na konkrétním a jakémkoliv „já“, tedy „vědomí sebe sama“. Právě ono samo je naopak zdrojem všech možných „já“ — tedy mnohých „vědomí sebe sama“, které jsou jeho individualizovanými součástmi. Zároveň to, zda si je určité já, tedy „vědomí sebe sama“, vědomé sebe jako vyjádření širšího božského vědomí, se prvotního principu, kterým je právě samo vědomí, vůbec nedotýká, ten zůstává stále přítomen.

Copak Božské vědomí potřebuje nějaké já — vědomí sebe pro svou skutečnost? Když si nejsme vědomi svého já, přestává snad vědomí být skutečností?

Je samo vědomí opravdu závislé na určitém vědomí sebe, nebo dokonce na našem vědomí sebe? A co kdybychom nebyli? Pak by vědomí také přestalo existovat?

Je jednoduše třeba chápat vědomí jako samo vědomí, a nikoliv jako vědomí určitého sebe a závislé na určitém subjektu. Právě toto důsledné pochopení tvoří základ nové filozofie Principu vědomí.

Základní podmínkou jakéhokoliv vědomí sebe je tak samo vědomí, nikoliv opačně.

[1]     http://www.pratelejirihovacka.cz/clanky/nauka—praxe/zaklad-vedomi-je-vedomi-sebe.htm

[2]    http://www.pratelejirihovacka.cz/clanky/listarna/dalsi-dotazy.html

Může být základem vědomí „vědomí sebe“?

Jiří Krutina

Princip vědomí nelze směšovat ani s „bytím“, ani s „jástvím“.

Všechny duchovní filozofie a nauky jsou vyjádřením stavu poznání univerzálního vědomí jejich protagonistů.“

Pratjabhídžna Hridajam (8. sútra)

Neposlouchej toho, kdo mluví ale řeč, která mluví.“

Hérakleitos

Úvod

Esej se zamýšlí nad jazykem výroků některých v současnosti působících duchovních učitelů, komunikujících učení a praxi týkající se „vědomí“, a současně otevírá volný prostor ke sdílení vyvstávajících otázek ve společném dialogu ohledně samotného vědomí jako skutečnosti a pojmu sjednocujícího vědu, náboženství i spiritualitu a esenci života samého.

Žijeme v době naprosté krize lidského vědomí, poznání, kultury a hodnot, kdy převládá nevědomý materialistický světonázor ve svých nesčetných, dnes i takzvaných „jemnohmotných“ variantách. Vyznačuje se zásadním pohledem, který chápe objektivní pozorovaný vesmír či jeho věci a jevy, které zkoumá a pozoruje, včetně mentálních abstrakcí pozorování, za skutečnější než jejich (nemyšleno jako „jim“ patřící ve smyslu genitivu) prvotní, ryze transsubjektivní (jakýkoliv subjekt přesahující) vědomí. Věda navíc podléhá klamu, že lze věci zkoumat nezaujatě jako nezúčastněný, „stranou stojící pozorovatel“. Ve skutečnosti však nelze žádné jevy a věci jenom pozorovat z nezaujatého stanoviska určitého „pozorovatele“ mimo současné přímé účastenství na bytí samotné zkoumané věci či jevu. Podstatou tohoto účastenství je přímé „dotýkání“ se dané skutečnosti, rezonancí s ní jejím prožíváním v neoddělitelně rozlišeném vědomí

Materialistický nevědomý světonázor v souladu se svým objektivizovaným konceptuálním ne-myšlením pak chápe i samotný pojem „vědomí“ v omezeném nepochopení v podobě nevědomosti vázané samotným jazykem. Vědomí je v našem kulturně-civilizačním klimatu obecně chápáno pouze jako „být si vědom něčeho“ či „být si vědom“, „uvědomovat si“, a je spojováno s naší osobní subjektivitou či uvědomováním člověka, tedy jako vlastnost subjektu, já, člověka nebo dokonce mozku.

Lékařská věda chápe vědomí jako protiklad ke stavům takzvaného „bezvědomí či spánku“, v protikladu k „neživému tělu“, kterým není nic jiného než myšlenková abstrakce v podobě objektivizace jevu těla lidských bytostí viděného „z vnějšku“, což je mentální konstrukt — představa jevící se objektivně jako neživá hmota těla, kterou lze řezat, operovat, kuchat, ale vůbec nic neříká o „těle“ jako takovém a podstatě tělesnosti.

Právě omezené chápání vědomí jako závislého na lidském subjektu, či já, či dokonce mozku ve vztahu k neživému tělu, pak vede k šíření další nevědomosti (doslova jako rakovina) v umělé dualitě já a těla, kterou trpí v nesčetných svých projevech právě naše tzv.západní kultura a civilizace. Na to upozornil například japonský filozof Sato Tsuji:

„Je velkou chybou západních filozofů, že nazírají tělo intelektuálně, z vnějšku, jako kdyby nebyl nerozlučně součástí aktivního já.“

Tento nevědecký „oficiální“ názor vědy, který často přejímají i duchovní učitelé tzv. „džňána jógy“ (viz „věda sebe si vědomého vědomí“), pak vede k tomu, že nás někteří duchovní učitelé přesvědčují, že je potřeba, abychom se jako určité já od „tohoto“ těla dokonce „rozlišovali“ či „odtotožňovali“ odvracením pozornosti a jejím přivracením na „sebe sama“ — takzvané vědomí pozorovatele, což je následkem chování přesvědčení duality „vědomého já“ a „nevědomého těla“. Jako kdyby bylo já od těla oddělitelné? A jako by vědomí samo nebylo přirozeně rozlišené — copak je vědomí myšlenky, těla a světa myšlenkou, tělem nebo světem? Co je potřeba je nechat vyvstat samo vědomí plným vědomím svého tělesného bytí jako celku, které zahrnuje prostor kolem nás i v nitru.

Ve skutečnosti je já jako celek vědomím tělesného bytí jako celku, tedy polem pocitového vědomí neboli tím, co nazýváme duší. Tělo je ryze subjektivním pocitovým cítícím tělem duše — tělem pocitového dýchajícího vědomí, tedy tělem či tělesněním vědomí jako takového, které nás věčně zpřítomňuje. Tělo jako objektivní neživá hmota je mentální prefabrikát. To, co nazýváme v běžném hovoru „fyzickým tělem“, není nic jiného než obraz lidské bytosti, jak se nám jeví z vnějšího pohledu. Ze subjektivního pohledu je tělem smyslový orgán naší duše, který končí s hranicí rozsahu a hloubky našeho vědomí toho, co je a může být. Duše, která je tělem vědomí je z principu nesmrtelná. Podstatné je procitnutí duše a návrat do našeho nesmrtelného těla vědomí.

Jak víme, že je přítomno tělo? Protože ho vidíme v zrcadle? Protože ho „máme“? Vždy a výhradně můžeme říci pouze, že je zde přítomno ryze subjektivní pociťování a prožívání svého bytí určitým tělesným způsobem. Základní kapacitou vědomí je tedy pociťování. Podstata tělesnosti je tedy ryze nehmotná a netělesná a spojená se samotným pociťujícím vědomím, naší duší. Tělo je ryze subjektivní tělo, a to jako pociťované a současně cítící tělo v podobě cítícího pole vědomí, které zahrnuje jak sebeprožívání v podobě subjektivního tělesného bytí jako celku z nitra, tak i prostor kolem. Otázce, co je „tělo“ ve vztahu k vědomí, se však budu věnovat samostatně v jiné eseji.

V nauce tantry kašmírského šivaismu bylo vědomí samo chápáno jako prvotní princip, univerzální vědomí a božství, jako vědomí jako takové (cit, samvid, cajtanja apod.), nikoliv pouze jako lidská subjektivita či vlastnost jáství nebo pouhé uvědomování, ale jako prvotní světlo a zdroj v podobě otevřeného neomezeného pole všeho, čeho si můžeme být vědomi. Na to nesmíme při překladu těchto sanskrtských slov zapomínat.

Cítím, že v současné době je nanejvýše naléhavé, abychom se vrátili k původnímu smyslu a současně ZKUŠENOSTNÍMU významu pojmu vědomí jako prvotnímu principu všeho a vycházeli z něj v novém postoji a myšlení k nám samým, druhým lidem a ke světu, a to nejen v univerzální duchovní nauce lidské spirituality, ale ve všech smysluplných oborech lidské tvořivosti, včetně zcela nové vědy. Cítím, že pouze radikální změna myšlení společně se sjednocujícím základem v podobě poprvé v historii lidského myšlení exaktně formulovaném Principu vědomí může přinést lepší nový začátek celé lidské historie, jak jí známe.

Dále se meditativním přezkoumáním zabývám některými tvrzeními a učením o „vědomí“, otevřeně sdílím své pochopení na základě zkušenosti a současně otevírám diskusi a prostor ke sdílení dialogu o pochopení samotného pojmu vědomí jako prvotního principu.

Základ vědomí je vědomí sebe.

Vědomí není prvotně vědomí něčeho, ale sama sebe. Já existuji, jsem si vědom, že existuji, a jsem to Já, kdo existuje. Nejprve zde vždy musí existovat samotné vědomí a teprve pak si může něco uvědomovat, když k tomu přivrátí svou pozornost.“[1]

Výše citované čtyři výroky, které mají představovat výchozí předpoklady filozofie a nauky v současnosti veřejně působícího duchovního učitele, při hlubším meditativním přezkoumání cítím jako projev takzvaného cyklického či zacykleného myšlení, vyjadřujícího stanovisko bytí, nikoliv vědomí, a omezujícího vědomí na vlastnost určitého já. Chtěl bych se s dobrým úmyslem podělit a sdílet svou zkušenost meditativního přezkoumávání výchozích předpokladů této nauky, která je „také“ o „vědomí“, což považuji za nezbytnou součást duchovní praxe a obecného dialogu, nanejvýše důležitého v dnešní době.

Meditativní přezkoumávání našich přesvědčení a chovaných názorů týkajících se skutečnosti, nás samých a jazyka komunikujícího učení za současného hledání rezonance našeho smýšlení v souladu se samotným pociťujícím vědomím je nezbytností, pokud sami usilujeme o nové, širší, hlubší a svobodnější vědomí, které jediné může být zdrojem všeho dobrého pro jednotlivce i společnost a celý svět.

Za zásadní pak považuji otázku samotného vědomí jako prvotního aspektu života jako takového, jeho pochopení a komunikaci jazykem. Vědomí a jazyk od sebe nejsou oddělitelné. Jazyk a myšlení je formulování určitého vědomí do podoby slov.

Spiritualita je věčný trvalý proces učení se duše neboli vz-dělávání (doslova „dělání vz-klíčené z vnitřního poznání“) duše, jak jej chápal „učitel národů“ Jan Ámos Komenský. Neexistuje „poznání“ jako určitá „věc“, které lze „dosáhnout“, nebo určité „hotové“ absolutní poznání nebo určité statické bytí či stav jako určité konečné „osvícení“ či „sjednocení s Bohem“, ale můžeme žít v módu věčně nového živého poznání — poznávání a učení se své poznání lépe komunikovat a sdělovat. Jazyk je tím, čím překládáme své bytí v jeho manifestování včetně toho, co říkáme, píšeme, jak jednáme apod. Komunikujeme a vyzařujeme takové vědomí, jaké ztělesňujeme a vyjadřujeme svým jazykem a my sami jsem součástí širšího vědomí, které nás i vše co je i může být, Mluví.

Náš jazyk mluví sám o sobě nezávisle na tom, co jím chceme říci. Pokud jazyk používáme uměle jako nástroj určitého „já“, které myslí „o něčem“, používáme jazyk neautentickým způsobem. Pak sice můžeme „mít své pravdy“ a své ideologie, ale nevedeme dialog vedoucí k odhalování stále hlubšího vědomí, a tedy pravdivosti. Přitom nejvyšší duchovní hodnotou či principem tzv. věčné filozofie je právě Pravdivost, která vyvstává jenom z Dia-logu, tedy naslouchání sdíleného vnitřního Slova.

[1] http://www.pratelejirihovacka.cz/clanky/nauka—praxe/zaklad-vedomi-je-vedomi-sebe.html

[2] http://www.pratelejirihovacka.cz/clanky/listarna/dalsi-dotazy.html